V polovině května se uskutečnila další víkendová výprava - tentokrát i s přespáváním v přírodě. Sraz jsme měli v pátek 12. 5. chvíli po třetí hodině odpoledne na Zličíně, odkud jsme vyrazili na naše putování trochu netradičně Regio Jetem do Plzně. Tam jsme měli přes hodinu volného času v krásném parku u zastávky, protože navazující spoj nejel v danou dobu, kvůli čemuž nám ujel vlak. Díky tomu jsme si odpočali, najedli se a poprvé vyzkoušeli slacklinu, kterou s sebou vzal Kryštof. Do Konstantinových Lázní, odkud začínalo naše putování, jsme přijeli vláčkem až k večeru, takže jsme byli rádi, že nás čekají jen asi tři kilometry chůze. Cestou jsme upravovali popruhy na batohách a některé děti se psychicky připravovaly na svou premiéru v nocování pod téměř širým nebem. Spaní jsme si našli nad krásným zatopeným lomem, ve kterém se odrážely poslední paprsky slunce. Připravili jsme ležení pod plachtami, opekli si večeři nad ohněm a ještě chvíli si povídali, ale již za nedlouho jsme šli spát. Některé ještě překvapili místní divočáci, ale pro zbytek to byl poklidný večer i noc.
V sobotu ráno po učesání všech copánků, nasnídání se, sbalení věcí a rozcvičce jsme ještě plni sil vyrazili na cestu. V nejbližší vesnici jsme u jedněch lidí doplnili zásoby vody, protože zdejší studánky poskytují pouze minerální prameny, což se ne všem zamlouvalo. Po několika dalších kilometrech jsme dorazili ke zřícenině hradu Gutštejn, kterou jsme si až na věž nepřístupnou pro návštěvníky celou prolezli. Těsně než jsme vyrazili, na nás spadlo pár kapek, díky kterým jsme si již dopředu všichni vytáhli pláštěnky jak na nás tak na batohy. Pod hradem jsme přešli na druhou stranu potoku Hadovka a podél něj pokračovali dál. Na nedaleké loučce jsme zahráli pár her – nejoblíbenější byli mravenci, kdy vždy lidi před tím, kdo byl na řadě, byli přilepeni v marmeládě a stavěli pro dotyčného ze sebe cestu. Kousek za rozbořeným mlýnem nás dostihla bouřka, takže než jsme našli místo na zastavení a natažení plachty, byli jsme už docela mokří. Donesli jsme suché větve zpod velkých smrků, díky kterým se nám podařilo rozdělat oheň, na němž jsme si uvařili čaj a Viktor si mohl ukuchtit svou specialitu ze Snickersky. Také jsme se zde v klidu naobědvali.
Zanedlouho přestalo pršet, takže jsme vyrazili na cestu. Hned po pár metrech nás překvapilo křižování Úterského potoka, ke kterému měla sloužit jedna trouchnivějící kláda položená od jednoho břehu k druhému. Rozhodli jsme se však pro poněkud bezpečnější variantu, takže jsme potok přebrodili. Následoval několik kilometrů dlouhý úsek podél potoka po úzké stezičce, která se vinula někdy lesem, někdy loukou a někdy svahem nad potokem. Cestu lemují čas od času bunkry, z kterých jsme si dva prolezli. Čekalo nás ještě třikrát překonat potok, ale lávky už byly lepší, takže jsme to zvládli po nich, i když poslední nám dopřála trochu adrenalinový zážitek. O kus dál jsme vyšli na kopec nad potokem a připravili si ležení. Kluci rozdělali oheň, holky pomohly s jídlem, někdo došel pro vodu, takže se již za nedlouho mohla vařit pod novými poklicemi večeře. Než byla hotová, natáhla se slacklina, po které si všichni trénovali chůzi. Po večeři jsme si zahráli Macháčka s vyrobenými kostkami a poté jen seděli u ohně, povídali si a za chvíli šli spát.
Ráno jsme znovu rozdělali oheň, abychom uvařili čaj a ovesnou kaši k snídani a vyrazili jsme na cestu. Sešli jsme zpátky z kopce k potoku, který nás ještě nějaký čas doprovázel. Rozloučili jsme se s ním až při příchodu na silnici, po které jsme kousek pokračovali. V nedalekém lese jsme si dali svačinu a zahráli si obměněnou hru na babu. Odtud už jsme přes Novou Ves došli po zpevněné cestě až na vlakovou zastávku v Konstantinových Lázních, kde jsme namazali chleby na oběd a čekali na vlak. Tím jsme projížděli krásnu scenérií, takže hodinka cesty nám utekla velmi rychle (někteří usnuli, takže jim to uteklo ještě rychleji). V Plzni jsme se popovezli na autobusové nádraží, kde už stál připraven Regio Jet do Prahy. Odtud už pokračovali všichni vyčerpáni, ale plni zážitků s rodiči do svých domovů.