Pátek:
Tuhle výpravu jsme absolvovali na poslední chvíli z Boží milosti.
S Danem a všemi rodiči jsme ladili, zda vůbec jet a kam. Situace s pandemií byla ve stádiu, kdy jsme mohli akci zrušit, ale zároveň i legálně a bez většího rizika vyrazit.
Po hledání jsme dospěli k tomu, že nakonec vyrazíme - azyl nám ochotně poskytli manželé Černí, kteří vedou sbor Jednoty Bratrské v Lomnici a azyl to byl dle mého pěkný - nabídli nám za symbolický poplatek penzion Dobrej přístav spolu se společenskou místností.
Kluky, kterých bylo toho víkendu nejvíce jsme "ubytovali" na prkenné podlaze ve společenské místnosti, kterou jsme si ještě předtím večer vyladili svíčkami na útulnou atmosféru.
Zahráli jsme kostky, karty, nějakou tu písničku a šli spát vděční, že jsme spolu.
(Martin)
Sobota:
Po obrovské sobotní snídani skládající se ze závinů a muffinů, jsme vyjeli z Lomnice nad Popelkou naším mikrobusem do přírody. Zastavili jsme kousek od hradu Trosky a vydali jsme se na výlet. Naše cesta nás vedla podél velkých jezer, z kterých jsme se asi na 15 minut zastavili u toho druhého, jenom kvůli malým a roztomilým nutriím. Nechali se krmit a dokonce i lehce hladit. Všichni byli smutní, když jsme museli odejít od těch nutrií a pokračovat v naší cestě. Naštěstí jsme pak našli velkou louku, která byla perfektní na hru frisbee.
Nedaleko od herního hřiště holky našli skvělé místo na oběd, kam jsme se později přesunuli. Samotný přesun nebyl zas tak jednoduchý, cesta totiž vedla skrze bažiny. Po bažinné cestě nás čekala velmi dobrá odměna-klobásy. Když jsme dojedli, cesta nás začala vést směrem k hradu Trosky. Vyšlapali jsme k hradu, jenom abychom zjistili, že hrad je již zavřený. Skoro celý zbytek cesty byl skopce, což bylo ze začátku příjemné, ale později už z toho začínali bolet nohy většinu účastníků. Následně jsme se konečně dostali k autobusu a jeli jsme „domů“. K večeři bylo výborné jídlo- masové kuličky s rajskou omáčkou a těstovinami. Po večeři jsme si dali pár karetních her a šli jsme spát.
(Mára)
Neděle:
Je neděle, den vyhlášení omezení pohybu v České republice kvůli novému typu Koronaviru. Celá banda Transferu se okolo deváté hodiny ranní vyhrabává ze spacáků, kluci vstávají z podlah, ženy z postelí. Přichází nejdůležitější část a událost dne- snídaně. Standardně jsou zde k dispozici všelijaké buchty, koláče a záviny, avšak dnes se nedržíme pouze zajetých kolejí, dnes jsou totiž vajíčka. Vajíčka jsou dar. Obzvlášť právě ty nedělní. Když se všichni se najedí, začíná první fáze odjížděcího dne, takzvané předbalování. Zodpovědní jedinci si během tohoto časového intervalu sbalí co největší množství věcí, aby si s tím potom nemuseli lámat hlavu. Kolem desáté se vyráží na výlet. Dostáváme svačiny v podobě mrkvového koláče a nasedáme do mikrobusu. I přesto, jak je naše vozidlo krásné a spolehlivé, tak reproduktory by asi sošku Oscara za nejlepší zvuk nedostaly. Projíždíme krásnou českou krajinou a cca po pětadvaceti minutách dorážíme na místo výsadku. Jedná se o jakési pole pod horou.
Začínáme stoupat, připadáme si jako hobiti. Po pár náročnějších pasážích si dáváme pauzu. Zjišťujeme, že našim cílem je rozhledna, která samozřejmě stojí na vrcholku kopce. Opět se kolona dává do pohybu. Když naše skvadra doráží na místo, s mírným zklamáním zjišťujeme, že je naše cílová destinace bohužel zavřená. Ale pozor, stále je tu fungující okénko s občerstvením a dětské hřiště. Ideální místo pro nezdravě objemnou svačinu. Chvilku zde pobýváme, děláme pár výmyků na hrazdách a po chvilce začínáme opět scházet směrem zpět k autobusu. Avšak pozor, to by nebyl výlet Transferu, kdybychom si alespoň těch pár kroků nezašli. Asi po sto padesáti metrech se otáčíme a nalézáme naši správnou cestu. Jdeme z kopce skrz les a téměř jediné téma k debatě je nestále se vyvíjející situace okolo epidemie. Dorážíme na místo. Ještě je čas, a tak jdeme společně hrát fotbal s mini balonkem. Kdo chce hrát, hraje, kdo nechce hrát, sedí. Bitva je to neúprosná, v hrozné obuvi, na hrozném povrchu s hrozným míčem. Avšak konečné skóre hovoří jasně. 3:2. Viktor, téměř jako vždycky, prohrává. Nasedáme do autobusu, ten ale ne a ne se rozjet. Všichni musí ven, ti silnější jdou tlačit. Pomocí společného úsilí a Danova řidičského umu se náš minibus dostává ven z bahnitého žaláře a my můžeme vyrazit. Přijíždíme zpátky na základnu. V obydlí se uvaří oběd- kuře na paprice. Druhá fáze posledního dne je zde- definitivní balení. Hlavně nikde nic nezapomenout, minimálně pár kartáčků na zuby je značně ohroženo, skoro bych až řekl odsouzeno k delšímu pobytu. Po zabalení si celé bagáže nastává poslední a nejúmornější fáze- uklízení. Všechno zamést, umýt a hlavně vyčistit záchody! Věci se hodí do kufru našeho červeného žihadla, my nasedáme a vyrážíme směr Praha. Plus mínus po hodince a čtvrt dorážíme na místo. Skoro jisti, že následujících několik týdnů strávíme převážně doma. Rozloučíme se a odcházíme s pocitem, že jsme alespoň na ty tři dny byli mimo naše hlavní město.