Společné shledání po několika měsících proběhlo předposlední víkend v červnu v Konstantinových Lázních. Jelo se červeným sborovým autobusem, takže jsme nemuseli řešit žádné přestupy na další spoj s dobíháním či čekáním, ale mohli jsme si v klidu popovídat, dodělat poslední úkoly do školy nebo odpočívat po náročném týdnu. V cíli jsme v autobuse zanechali prak, aby nemohl střílet na střechy okolních domů, a pak už jsme vyrazili směrem k lomu, nad kterým je krásné místo na spaní známé svými divočáky z minulé návštěvy v roce 2017. Večer se hrála Citadela, opékala se večeře, povídalo se a užívalo pobytu v přírodě. Žádné nebezpečné zvíře jsme přes noc nepotkali, jen některé překvapili slimáci všude kolem nás.
Ráno se ti nejotužilejší z nás vykoupali v krásném lomu, ostatní se na ně jen dívali v bundách ze břehu. Spadlo pár kapek a ušlo se pár kilometrů, než jsme stanuli před několik let očekávanou sochou Šviháka lázeňského, kde jsme se chtě nechtě museli vyfotit. Občerstvili jsme se v místním krámku a vyrazili na další putování. Cesta nás trochu překvapila svou délkou, ale bez jakékoli ztráty jsme došli až na místo spaní. Tím se stal krásný lesík na kopci nad říčkou, která na naší výpravě také ještě sehrála důležitou roli. Zaučili jsme nováčky ve stavění přístřešků, připravili vše nutné na oheň a uvařili večeři, kterou vymyslela Emka, a která byla moc dobrá. Ještě chvíli jsme poseděli u ohně a pak se část z nás vydala k říčce umýt nádobí. Většina obutá, někteří na boso. Řekli jsme si, že nepůjdeme po té cestě, po které jsme přišli nahoru, ale že si to zkrátíme stezičkou značenou v mapách čárkovaně směřující docela příkře dolů. Bylo to hodně příkře a stezička občas nebyla poznat, že je cestou. Až nám to připomnělo puťák v Rumunsku… Někteří se vrátili, ale zbytek šťastně dorazil dolů, umyl nádobí a zpátky už šel radši po cestě, kterou jsme znali z odpoledne.
Na neděli bylo naplánováno dojít několik kilometrů k autobusu, přejet k lomu se vykoupat a pak jet do Prahy. První část se trochu prodloužila, protože jsme ráno vyrazili na druhou stranu. Když jsme se dostali k místu, kde jsme předchozí den odpočívali, bylo to už podezřelé všem. Šli jsme tak cestou delší, ale více po silnici nebo zpevněných cestách, po kterých se šlo rychleji, takže jsme došli k autobusu v plánovaný čas a mohli jsme si jít zaplavat a odpočinout si ke krásně osvěžující vodě. Dali jsme si tam oběd, naskládali věci do autobusu a do Prahy jsme přijeli téměř voňaví.
- Mína
