O víkendu 19. – 21. ledna vyrazili ti nejodvážnější přespávat na sníh. Cílovou destinací se stal Kosí potok, ke kterému nás dovezl autobus v pátek večer. Následoval přesun několik kilometrů již potmě podél potoka, až jsme došli na místo uklizené pro letní tábor. Byl zde krásné plácek pod stromy na spaní i již připravené ohniště. Kluci nařezali dříví, což byla pro ně nová aktivita, kterou v následujících dnech ještě několikrát využili. Na ohni si každý připravil večeři, chvíli jsme si ještě povídali a poté již zalezli do spacáků a šli spát, abychom byli ráno odpočatí na další cestu.
Na to, že bylo pod nulou, se všem spalo krásně a nikomu nebyla zima. To se projevilo i na čase, kdy jsme tábořiště opustili. Předtím jsme však ještě sbalili plachty a rozdělali oheň, na kterém jsme uvařili čaj a připravili snídani. Pokračovali jsme dál podél potoka, kde se rozlehlé louky střídaly s úzkými pěšinkami v lese, vše zabalené pod sněhovou pokrývkou. Cestou jsme potkali několik polorozpadlých či opuštěných budov, a dokonce jednu ceduli značící tramvajovou zastávku. Po obědě jsme dali koulovačku a pokračovali v cestě. Chtěli jsme najít spaní dřív, než se setmí, a tak jsme se po prostudování mapy vydali nahoru do kopce směrem od potoka, kde jsme po 80 výškových metrů našli cestu, po které jsme kus pokračovali, až jsme našli rovinku na okraji paloučku uprostřed lesa. Někteří rozdělali spaní, jiní šli mezitím na dříví, následně jsme uvařili večeři a po nedlouhé době šli spát.
Ráno po snídani jsme znovu vyrazili na cestu. Po nedaleké silnici jsme se dostali zpět k potoku, podél kterého vedla naše pouť. Za noc napadalo asi dvacet centimetrů sněhu, takže na místech, kde cesta nebyla projetá žádným dopravním prostředkem, bylo její prošlapávání poněkud obtížnější. Naštěstí aspoň někteří z nás měli návleky, takže se této činnosti mohli ujmout. Po několika kilometrech nás však překvapila další věc – brod přes cestu. Kryštof naštěstí našel nedaleko spadlou kládu přes potok, po které jsme se všichni dostali suchou nohou na druhou stranu. Čekalo nás rozhodnutí, zda půjdeme trochu rychleji a budeme se snažit stihnout dřívější vlak, nebo jestli půjdeme pomalejší chůzí a přijedeme do Prahy až v půl osmé večer. Zvolili jsme první variantu. Obzvlášť posledních pár kilometrů bylo pro některé členy výpravy náročné, ale vlak jsme stihli (dokonce si nás i všiml a zastavil – jednalo se o zastávku na znamení). Přestupovali jsme v Mariánských Lázních, kde jsme se v průběhu čekání naobědvali. Následovala už jen cesta na Smíchovské nádraží, kde už na většinu čekali rodiče. Všichni jsme odcházeli domů plni krásných vzpomínek a vědomi toho, že i spaní na sněhu zvládneme.