Na konci listopadu jsme o víkendu vyrazili k hranicím s Německem, kousek od Děčína. Sešli jsme se po čtvrté hodině v pátek 24.11. na Hlavním nádraží. Smůla pro všechny byla, že šéfkuchařka a vedoucí Mína onemocněla a my jsme tak byli vystaveni divočině bez ní a museli jsme si vařit sami. Odtud jsme jeli vlakem do Děčína a odtud poté autobusem. Když jsme konečně dojeli na okraj Děčína - čtvrti Jalůvčí, kde byl start naší výpravy, byla už opravdu tma a abychom se vůbec někam dostali, museli jsme si svítit čelovkami. Asi po 3 kilometrech cesty jsem dorazili na místo našeho tábořiště, kde jsme při úplné tmě postavili tábor a na ohni si opekli špekáčky, guláš, nebo špíz.
Noc jsme zvládli dobře, minimálně nikdo neumrznul. Ráno jsme si k snídani dali buchty a palačinky s marmeládou. Počasí nám moc nepřálo, protože už od rána na celou krajinu sedla velice hustá mlha a proto jsme na naší cestě horami neviděli ani jeden z krásných výhledů, který nám nabízela zdejší ztezka. Po několika kilometrech chůze úzkou skalní uličkou na nás najednou z mlhy vykoukla místní hospoda, kde jsme se celý promočení naobědvali a doplnili zásoby vody. Asi o půl druhé jsme se opět vydali na naše putování, tentokrát do asi 6km vzdáleného Německa, kde jsme po nějaké době hledání, opět za tmy, našli tábořiště. Rozdělali jsme oheň a na něm jsme si měli uvařit večeři, což se nám nakonec povedlo díky naším zaučeným kuchařkám. Měli jsme červenou čočku s mrkví, která nám moc chutnala. Po chvíli vyprávění příběhů u ohně jsme však všichni zalezli do spacáků již v osm. Ve stanech jsme si ještě povídali a hráli válcovanou. Usnuli jsme asi tak v 10.
2. noc byla trochu horší, bylo pod nulou a pršelo. Druhému stanu v noci se otevřela střecha a napršelo dovnitř. Ráno jsme hrdině (asi na sedmý pokus) rozdělali oheň pouze z mokrého dřeva. Vydali jsme se na cestu bohužel jsme však zahnuli do nesprávného údolí, což jsme si uvědomili až po asi 6 km. To byl problém, protože jsme nestíhali autobus z Tisé a někteří z nás museli večer stihnout koncert nebo se učit. Zvolili jsme tedy plán B a to, že ti ,co to potřebují, se můžou svést s hodným Němcem, který nám nabídnul, že 5 z nás vezme do Tisé autem a zbytek to dojde pěšky a pojede autobusem ne o půl druhé, ale o dvě hodiny později. Skupina, co jela autem, bez problémů dojela na zastávku a čekali na autobus. Mezitím Druhá skupina nasadila tempo a za pouhu hodinu a čtvrt ušla 10 km. Nikdo nepočítal s tímto převratem a pro všechny to bylo překvapení, když jsme se všichni sešli na zastávce autobusu. Všichni jsme poté odjeli autobusem a z Ústí nad Labem vlakem na Nádraží Holešovice v Praze. Tam jsme se všichni ušpinění, ale spokojení rozešli domů.