Poslední víkendovou výpravu v tomto kalendářním roce, při které jsme spali pod širým nebem, jsme směřovali na Kokořínsko na nám již dobře známou Myší rodinku. Jelo nás nakonec pouze devět – šest dětí a tři vedoucí, což jsme alespoň při cestě zpět velmi ocenili. Vyráželi jsme v sobotu 15. října ráno autobusem ze zastávky Nádraží Holešovice, a abychom nebyli celý víkend na jednom místě a mohli prozkoumat i širší okolí, vystoupili jsme v zastávce Tupadly, odkud nás do vytouženého cíle čekalo ještě 13 km. Cestou jsme prozkoumali místní bunkry a zahráli několik her včetně zakázaných slov, která byla tentokrát obzvláště náročná, neboť jsme nesměli používat jména přítomných. Kilometry nám ubíhaly velmi rychle, protože v menším počtu se jde snadněji a byli jsme ještě čerstvě odpočati z domovů. Ve vesničce Osinalice jsme doplnili zásoby vody a odtud pokračovali posledních pár kilometrů.
U Osinalického sedla, těsně než jsme se zanořili do lesa, bylo zaparkováno velké množství aut, ze kterých Dan jedno poznal, že je pravděpodobně náčelníka oddílu, do kterého chodil, a s kterým Myší rodinku zakládal. To nás trochu znepokojilo, protože jsme si nedokázali představit, že by na „našem místě“ byl ještě někdo jiný, ale tuto nejistotu vzápětí vystřídalo nadšení, když jsme uviděli lanové atrakce v lese – síť mezi stromy, lanovku přes průrvu a lezení po laně do výšky 25 metrů pomocí džimáru - a zjistili, že nejenom, že se na přespání nějak vejdeme, ale dokonce si budeme moct atrakce vyzkoušet (i přes to, že i bez nás tam již bylo přes třicet lidí). Díky tomu jsme měli zajištěný skvělý program na celé odpoledne, ze kterého jsme byli vytrženi, až když si naše těla začínala stěžovat, že už by chtěla něco k jídlu. Na této víkendové akci jsme plánovali u dětí rozvíjet kulinářské umění, takže kluci nakrájeli veškerou zeleninu na bramboračku a holky mezitím připravily na vykynutí těsto na trdelníky. Tím jsme na sebe rozhodně přitáhli pozornost, protože asi není obvyklé, aby se uprostřed lesa začalo zadělávat těsto a navíc z droždí a vajíček. Po večeři jsme ještě chvíli seděli u ohně, opékali trdelníky a hráli i s mladším ze dvou oddílů devadesátku. Spát jsme šli poměrně brzy, abychom byli na další den pořádně odpočatí.
Ráno, ještě než se probudil zbytek tábora, došli kluci pro vodu k nedaleké studánce. Ke snídani jsme měli buchty, které se již některé děti naučily vozit, a vlastní zásoby. Po snídani jsme si vyzkoušeli atrakce, které jsme nestihli předchozího dne, a také jednu novou – skok ze skály, se zajištěním ze spoda přes kladku. Ještě jsme na místě připravili oběd, najedli se, uklidili a pokračovali asi 5 km přes Pustý zámek, který jsme prolezli, do Zakšína. Cestou jsme hráli klíště, což je typická hra s kolíčkem, který se nepozorovaně připíná na někoho jiného. Na zastávce nás potkalo nemilé překvapení, protože autobus, kterým jsme měli jet do Prahy, nás nevzal, protože se nově prý nesmějí brát lidi do uličky. Další autobus měl jet podle jízdního řádu až za tři hodiny, ale nebylo jisté, zda se do něj dostaneme, i kdybychom tu počkali. Proto jsme nakonec zavolali rodičům dětí, kteří byli velmi ochotní, a domluvili s nimi celkově třemi auty odvoz, za což jim ještě jednou děkujeme.
Počasí nám vyšlo krásné, bylo příjemně teplo, dokonce ani nepršelo (jenom v sobotu při obědě na nás spadlo pár kapek). I z reakcí účastníků i z našich pocitů si myslím, že i přes některé komplikace a změny, které nastaly (a možná právě díky nim), jsme si výjezd všichni velmi užili.