Neděle
V 17:45 jsme se sešli na sborovém domě, kde nám vedoucí přebalili batohy a vyházeli hlouposti, které nebudeme potřebovat. Následně se rozdělily společné věci a batohy se zvážily. Zjistili jsme, že Honza měl nejtěžší batoh s 26 kg. Cestou na metro jsme málem měli první ztrátu, prtože Dominikovi vypadl spacák. S jedním přestupem jsme dojeli na Hlavní nádraží, kde jsme se před cestou ještě posilnili v Burger Kingu. I přes to, že vlak, kterým jsme jeli, byl noční spoj, vůbec se v něm nedalo spát. Když už jsme začínali usínat, probudil nás ženský hlas, který se loučil s lidmi, kteří vystupovali. Okolo čtvrté hodiny ranní vlak dorazil do Prešova a my běželi na autobus, který stejně přijel o půl hodiny později, než měl, takže jsme ho i přes zpoždění vlaku stihli. - Ačika
Pondělí
Oproti vlaku se v autobuse, kterým jsme jeli dvě a půl hodiny, spalo krásně. Konečně se daly polohovat sedačky, a když vystopilo několik dalších lidí a my si mohli „lehnout“ přes obě místa, připadalo nám to jako úplný luxus. Další přestup nás čekal ve Snině, kde jsme ještě doplnili zásoby potravin. Hmotnost batohů se tak trochu vyrovnala, i když Honzu stejně nikdo nepředčil. Posledních 55 km nás čekalo v přeplněném autobuse s rozbitým úložným prostorem a bez klimatizace. Aspoň jsme se však dostali do kontaktu s místními obyvateli, kterým bylo většinou přes šedesát let, a naší výpravě fandili. Na nejbližší louce za vesnicí, kam jsme dojeli, jsme si dali oběd, doplnili zásoby vody a pokračovali do okolních kopců. I přes únavu z probdělé noci a zátěž plných batohů jsme na místo spaní dorazili v brzkém odpoledni. Nedlouho předtím ale začal silný déšť, takže pochod svahem podél potoka a následné rozdělání tábora jsme museli zvládnout ve ztížných podmínkách. Večeři jsme měli připravenou již z Prahy, což se vzhldem k počasí velmi hodilo. Večer jsme strávili zpěvem a hraním na ukulele. Spát jsme šli už před devátou hodinou, abychom dospali minulou noc.
Úterý
Dnešní noc byla dobrodružnější, než jsme si zpočátku mysleli, že bude. Asi půl hodiny po ulehnutí Křendy přendaval sprej proti medvědům, který předchozí odpoledne vyzkoušel, aby věděl, jak funguje. Následným promnutím oka však sprej začal účinkovat a Křendy mohl oko otevřít až po několika minutách. I poté jsme pokračovali v jeho prolejváním čistou vodou, abychom chemikálie úplně vyplavili. Ráno jsme udělali na břehu potoka oheň, připravili si snídani – kaše od Extrafitu, které jsme dostali darem a usmažili maso, které bude k večeři. Návrat na cestu, ze které jsme včera odbočili, skýtal dvojí zdolání potoka. Následoval prudký kopec zakončen nejprudším asi čtyři sta metrovým stoupáním na Trojmezí. Tam jsme si dali oběd a doplnili zásoby vody. Hřebenovka, po které jsme pokračovali, byla úplně rozbahněná, což velmi zkomplikovalo postup několika dalších dní. Před náma šla další velká skupina, a tak jsme se rozhodli, že k přístřešku, kde jsme chtěli přespat, vyšleme pouze pár lidí a někteří další se půjdou podívat po jiném místě na spaní. Když se kluci od přístřešku s nepořízenou vraceli, vymysleli na obě kuchařky, které jim hlídaly batohy, prank. Ten se jim vydařil, což všem zúčastněným zvedlo náladu. Zbytek mezitím již připravil přístřešky, takže se hned mohlo začít vařit. Všichni jsmeuž měli veliký hlad, takže se snědl celý velký kotlík jídla. Večer jsme si ještě chvilku povídali a nakonec pod taktovkou Kryštofa i trochu zakřičeli a šli spát.
Středa
Ráno nás vzbudil rachot motoru od čtyřkolky pohraniční stráže. Spali jsme u cesty, na kterou byl zákaz vstupu, takže stráže nebyli nadšení… Naštěstí se nad námi slitovali a žádnou pokutu nám nedali. Rychle jsme se tedy sbalili a odešli. Došli jsme do sedla pod Čiertaz, kde jsme se nasnídali a doplnili vodu ve studánce. Po snídani jsme se vydali na cestu, která začínala dlouhým, prudkým, opoceným kopcem. Do kopce jsme poslouchali motivační písničky, aby se nám líp šlapalo. Po dlouhém výšlapu jsme se posilnili obědem v dřevěném přístřešku. Co jsme si dneska i v předešlých dnech našlapali, jsme však také museli sejít dolů. Během odpoledne jsme tedy slezli přes 500 výškových metrů. Hned pod bahnitým kopcem jsme se vykoupali ve studené říčce. Došli jsme do vesnice jménem Runina, kde jsme načerpali vodu a sedli si v místní krčmě, kde jsme se osvěžili kofolou. Viktor nás tam naučil karetní hru „Whist”, jejíž pravidla umožnovala vyhrát i těm nejhorším. Po hodině a půl nám Mártyho strejda přivezl zásoby jídla na další dny. Mezitím, co kluci nosili jídlo, holky se daly na cestu, připravily spaní a rozdělaly oheň. Rozložili jsme plachty na louce a poprvé za výjezd spali pod širým nebem. Před spánkem jsme se ještě skvěle navečeřeli a zazpívali u ohně s doprovodem ukulele. -Honza
Čtvrtek
Hned po ranním probuzení se několik dobrodruhů vydalo do nedaleké vesnice, aby nakoupili dodatečné zásoby v místním obchodě. Díky tomu jsme si kromě kaše mohli vychutnat také míchaná vajíčka. Poté, co jsme se pořádně posilnili, jsme si zahráli ultimate frisbee, které jsem si já minimálně moc užil. Hned po tomto zpestření programu nás však opět čekal výstup. Tentokrát to ale měl být pořádný zápřah, protože jsme museli opět vystoupat do hor a nabrat výšku, kterou jsme den před tím ztratili. První část naší cesty byla kromě přecházení po kládě přes řeku poměrně jednoduchá. Velice mě překvapilo, že i přes všechny sliby o výšlapu jsme obědvali níž, než jsme vyšli. K obědu jsme měli chleba s improvizovanou mrkvovou pomazánkou, která byla velice lahodná. Po obědě nás čekal úsek stoupání, ten už byl těžší, ale všichni ho v pohodě zvládli. Naneštěstí naše plánované místo na spaní už zabrala jiná skupina, takže jsme museli jít o kousek dál, přebrodit dvě řeky a až tam roztáhnout plachty. K večeři jsme si dali výtečné těstoviny a po dlouhém dni rychle usnuli. -Viktor
Pátek
Po snídani jsme sbalili plachty a vyslali předvoj do sedla, kde jsme včera měli spát, aby doplnili zásoby vody. Tentokrát jsme byli odpočatí, a tak pro nás nebyl potok takovou překážkou, jakou se stal předchozího večera. Poté, co do sedla došel i zbytek, jsme si přečetli zprávy od našich blízkých, protože byl po dlouhé době signál, poslali jim zpět pozdravy a vyrazili na cestu. Při zběžném zhlédnutí mapy se zdálo, že to dnes nebude tolik do kopce, ale když to Martin zadal přímo, aby mu to spočítalo celkové převýšení, bylo to přes 1000 metrů. Stoupání začalo prudkým táhlým kopcem, v jehož vrchní části jsme se museli posilnit tyčinkou, abychom zvládli další postup. Většina lidí asi končí svůj pochod na Ruském sedle, protože v dnešním úseku jsme nepotkali ani živáčka. Výhled do okolí se otevřel asi dvakrát, jinak jsme stále postupovali lesnatou krajinou. Na většinu již doléhala únava dlouhého putování, a tak bylo potřeba četnějších zastávek a dřívějšího jídla, než kterýkoli jiný den. I proto se hodilo, že byla dnešní trasa kratší, a tak jsme na místo spaní dorazili už v brzkém odpoledni. Poprvé za celý týden jsme spali na místě, kde nebyla voda, a tak se Viktor s Kryštofem vypravili s batohem plným láhví k nedalekému prameni. Prvních pár hodin jsme jen svačili, odpočívali a povídali si. Také jsme začali číst knížku - Dýka a kříž, která je podle skutečné události. Po věčeři, ke které byla sekaná s chlebem, jsme si zahráli dvě hry, které připravil Kryštof. Nejdříve jsme říkali věci o nás nebo situace v životě, které o nás aspoň někdo z přítomných nevěděl, a potom jsme psali čísla, která pro nás něco znamenají a povídali si o tom. Před spaním jsme si ještě zahráli devadesátku, ve které překvapivě vyhrál Honza.
Sobota
Dneska nás už čekal sestup do údolí. Na mapě jsme si našli lesní pěšinu, po které jsme měli dojít až na velkou cestu, nejspíš silnici, která vede až k přehradě, odkud nám v neděli pojede autobus. Realita však byla poněkud jiná. Pěšina byla zarostlá, a když jsme se po několik set metrů dlouhém krosu lesem dostali na silnici, kterou jsme vybrali jako alternativu, byla také zarostlá a podklad byl většinou bahnitý. K všeobecnému "nadšení" jsme ani na této cestě nemohli být celou dobu a čekalo nás ještě prodírání se houštím na další zarostlou pěšinu. Když jsme se dostali až na ní, to nejhorší jsme měli za sebou. Zanedlouho jsme již vyšli z lesa na louku, od které vedla normální zpevněná hlinitá cesta. Kolem ní rostla hromada hub, které někteří s nadšením sbírali. Na jedné loučce jsme vyčerpaní klesli do stínu a dali si oběd. V noci měli kluci plachtu trochu z kopce a navíc Dominikovi, který už v pondělí ztratil spacák, byla zima, takže se téměř nikdo z nich příliš nevyspal. Viktor se cítil nejhůř ze všech a nyní, když jsme se zastavili, si v horečce lehl do spacáku a prospal několik dalších desítek minut. Na následující postup jsme si rozdělili jeho věci včetně batohu a pokračovali po zpevněné cestě dál. Místo na spaní jsme našli v kopci nad potokem, ve kterém jsme se před večeří vykoupali. Jako přílohu k večeři si někteří dali smažené houby. Ne všichni však dobře odhadli množství, a tak pro ně byla noc poněkud krušná.
Neděle
Celý včerejšek děti vyzvídaly, co budeme dělat v pondělí a kam se přesuneme v neděli odpoledne. Dnes ráno jsme jim to konečně prozradili, takže se další kilometry šli mnohem radostněji. Navíc nám cestou zastavilo jedno auto a odvezlo nám většinu batohů. Jel s nimi i Martin, aby batohy vyložil na autobusové zastávce, kam jsme po nějaké době došli i my. Dali jsme si svačinu a pokračovali ve čtení Dýky a kříže. Mezitím se obloha velmi zatáhla a než jsme přenosili všechny batohy pod přístřešek, ve kterém jsme seděli, začal prudký déšť. Trval však jen krátce, takže do autobusu jsme již nastupovali za sucha. Ve Snině, kde jsme přestupovali, jsme udělali nákup potravin na dnešní i zítřejší den a dali si k obědu čerstvé bagety. Naší cílovou destinací se stal kemp, o kterém však nikdo z těch, kterých jsme se ptali, nevěděl. Poté, co jsme obešli celý areál, jsme ho konečně našli. Nacházel se na břehu vodní nádrže Zemplínská Šírava, kde jsme se ještě před večeří vykoupali. Nakonec jsme museli být všichni ve vodě v botech, protože zde bylo hodně ostrých kamenů či jiných předmětů, které řezal do nohou. V kempu nás čekala teplá sprcha a kuchyňka s plynovým sporákem a lednicí. Jelikož to byl poslední večer venku, po večeři jsme si ještě dlouho povídali a hodnotili celý výjezd.
Pondělí
Ráno nás probudilo slunce pražící na naše péřové spacáky. Po snídani, ke které byla míchaná vajíčka, jsme si zahráli frisbee a šli do vody. Zde proběhly různé zápasy a bitvy, takže se aspoň částečně vybila energie, která dnes nemusela být spotřebována na dlouhý pochod s batohem. Po obědě jsme vše uklidili, přečetli další část knihy a šli na autobus, kterým jsme dojeli do Humenného. Na večeři jsme děti pozvali do místní restaurace. Již předem jsme udělali rezervaci a upozornili je, že budeme mít velké batohy a že máme za sebou pochod přes hory. K našemu milému překvapení jsme byli v hlavní místnosti, která byla velmi luxusní, téměř sami a měli jsme prostřeno přes asi sedm spojených stolů. Pořádně jsme se najedli výtečného jídla a vydali se a vlak. Sedačky se daly roztáhnout a vytvořit tak letiště přes celé kupé, takže jedinci menšího vzrůstu se dokonce i vyspali. Brzy ráno jsme dorazili na Hlavní nádraží, kde už na děti čekali jejich rodiče. Všichni nadšeni a plni zážitků jsme se pak vypravili do svých domovů.
Comments