Rok se s rokem sešel a nastal další letní putovní tábor. Tentokrát jsme vyrazili na Moravu do Hostýnských vrchů. Sešli jsme se v sobotu ráno na sborovém domě, kde jsme rozdělili společné jídlo a vybavení, zkontrolovali, že jsme nic nezapomněli, rozloučili se s rodiči a vyrazili na Hlavní nádraží, odkud nám jel přímý vlak do Vsetína. Zaplnili jsme dvě kupéčka, jedno bylo holčičí a druhý klučičí, takže skoro čtyřhodinová cesta rychle utekla. Na nádraží se k nám připojila Ála, a tak jsme už v kompletní sestavě mohli vyrazit vstříc parnému neznámu. Trasa nás uvítala pořádným stoupáním, první pauza na pití a polévání hlav tak přišla poměrně rychle. Ze silnice se pomalu stávala polní a pak lesní cesta, když nás potěšily výborné ostružiny, které nám spolu se švestkami a letními jablky zpříjemňovaly cestu i následující dny. U místních lidí jsme doplnili vodu a vyrazili ukrajovat poslední kilometry prvního dne. Na místo spaní jsme sešli kus od hlavní trasy, kde jsme si natáhli plachty, uvařili kuskus s tuňákem, a zahráli si ještě jedenáctku a sabotéra.
Ráno začalo rozcvičkou. Někteří večer zaslechli plány vedoucích, a tak se posnažili, aby byli na nástupu včas a mohli místo toho pomoct s přípravou kaše k snídani. Po snídani jsme došli pro vodu do potůčku na uhašení zbytků z ohniště, dobalili si a vyrazili na další cestu. Na hlavní trase jsme se posilnili švestkama a po několika kilometrech potkali místní občerstvení, kde jsme koupili černorybízový frgál. Vodu jsme doplnili ze studánky, jejíž kvalitu nám potvrdil postarší pár z pozemku vedle. Od těchto milých lidí jsme dostali ještě tašku jablek ze zahrádky a mnozí si s nadšením při popíjení šťávy vyslechli jejich zážitky z minulých let. I přes nabídku delšího posezení na jejich zahrádce i pokročilému času jsme se rozhodli vydat se dál a oběd si dát až na dva kilometry vzdálené vyhlídce. Poobědvali jsme už tradičně Ohradský pecen a jako zákusek nám posloužil koupený frgál. Ty, které ani náročné putování nezdolalo, si zahráli sabotéra. Ostatní z odpoledního šlofíku probral až postarší týpek projíždějící kolem ptající se na cestu. Na chvíli se s námi zapovídal a na tváři se mu zračilo, že "to teda ještě neviděl". Pražáky na takovémhle treku v takových krajích nečekal. Po zaslouženém odpočinku jsme se zase vydali na cestu směr Držková a pak kolem ohrad s dobytkem k Vlčkové. Na vybrané místo spaní na vzdáleném kopci jsme nemuseli dojít, protože se našlo příhodné místo na kraji louky nad vesnicí. K večeři jsme si uvařili výbornou červenou čočku s mrkví a párkem a pak už unaveni klesli do spacáků pod širým nebem s padajícími perseidami.
Ráno nás zase čekala rozcvička a kaše k snídani. Po vyndání asi dvaceti klíšťat jsme zaveleli k odchodu z louky a zamířili dolu do Vlčkové, kde jsme u milé paní, která nám pak ještě donesla tašku čerstvých rajčat, doplnili vodu. Před cestou ke dva kilometry vzdálené zřícenině proběhlo ještě osvěžení se v místním potůčku. U zříceniny jsme sundali krosny a zdatná jednotka se vypravila do vesnice nakoupit. Při návratu byla řádně přivítána a mohl být oběd. Čerstvý chleba s máslem a šunkou všem moc chutnal. I vosám létajícím kolem. Po obědě byly děti rozděleny na tři skupiny, modrou, žlutou a zelenou, byly jim rozdány mapy, buzoly a úkoly, a byly vypraveny na cestu. Název týmu značil turistickou trasu, po které vedla většina jejich trasy. Vedoucí ještě chvíli zůstali u hradu a pak se nejkratší cestou vydali do cíle, kde našli už připravené místo na spaní a počkali na postupně přicházející skupinky. Po moc dobré, byť pikantní večeři následoval přednes vytvořených básní, a pak už jsme se postupně vydali k nedaleké studánce na večerní hygienu a ulehli ke spánku.
Po rozcvičce, snídani a doplnění vody jsme zamířili dolu k Rusavě. Nedaleký rybník nás o své koupatelnosti nepřesvědčil, a tak jsme se vydali dál ke koupališti, kde jsme strávili následující hodiny. O zábavu se tak staral bazén s potápěním se i kohoutími zápasy, tobogán, skluzavky, vířivka, opalování se i stín s hraním prší či dobble. V odpoledních hodinách jsme se zase střetli s realitou a vyrazili do prudkého kopce na krásné místo na spaní na nedalekém vrcholku. Uvařili jsme na připraveném ohništi, navečeřeli se a osvětleni zapadajícím sluncem si povídali a hráli hry. První jedinci ulehli ke spánku už v osm hodin, ale ani ostatní je nenechali dlouho čekat.
Ani poslední ráno nezačalo bez rozcvičky. Po snídani jsme v rekordním čase dobalili krosny, rozloučili se s krásným místem spaní a už v brzkém dopoledni se vydali po loukách směr Holešov. Čekalo nás ještě poslední mírné stoupání, ale pak už nejprve prudký, a pak poklidnější sestup lesem do údolí. Poslední tři kilometry vedly mimo les a prudké slunce nás přesvědčovalo o tom, že ani dnešní den nebudeme mít putování zadarmo. Poslední švestky u cesty a pak už vstup do města, kde proběhl rychlý nákup na oběd a přesun k budově místní Jednoty bratrské, kde jsme se zchladili ledovou šťávou, zahráli pár her, dali si oběd a po odpočinku i dlouho slibovanou zmrzlinu. Před odchodem rozpáleným Holešovem na nádraží jsme se zase rozloučili s Álou, která pokračovala dál, a pak už jsme nasedli do ještě rozpálenějšího vlaku do Hulína, kde jsme přestoupili na už klimatizovaný rychlík do Prahy. Loučení bylo pro některé emotivnější než obvykle, protože Nat odchází do Liberce a tak to byl pro něj s naším turisťákem rozlučkový puťák, který jsme si všichni moc užili.
Comments