Naše letní putování směřovalo do téměř zapomenutých míst České republiky, které se mohou chlubit nejen krásnou krajinou, ale i částmi, kde nepotkáte ani živáčka. Pokud tedy nejdete na turisticky nejznámější místa. A tak se střídá opuštěný les s přeplněnou rozhlednou.
První dobrodružství nás čekalo už při vystupování z vlaku, kdy jsme nestihli všichni včas vystoupit, a tak dvě členky výpravy dojely s vlakem o pár zastávek dál na konečnou a pak s ním přijely zase zpátky. Jeli jsme tak pozdějším autobusem a mezitím hráli na ukulele, povídali si, odpočívali a houpali se na houpačce. Z Benešova nad Černou, kde začalo naše putování, jsme vyrazili až v pozdním odpoledni. První kilometry s batohem jsou vždycky náročné, ale všichni je s pauzami parádně zvládli, a po několika hodinách jsme stanuli pod posledním stoupáním před hledáním místa na spaní. V tu chvíli začaly padat první dešťové kapky, a tak stoupla motivace k přidání do kroku. Na zalesněném vrcholku jsme našli hezké místo na spaní, rozdělali tarpy, oheň, připravili večeři, zahráli sabotéra, zazpívali si pár písniček s ukulelem a šli spát.
Další den nás ráno přivítalo lehce deštivě, a tak byla snídaně v kvapném módu. Nasadili jsme pláštěnky na batohy i na nás, v chvilce sucha si dali už s nasazenýma krosnama rozcvičku a vyrazili na cestu. Seběhli jsme po loukách k nedaleké vesnici, kde jsme u ochotného pána doplnili zásoby vody na další putování. Na oběd jsme zastavili u turistického přístřešku vedle rybníka. Než jsme mohli začít jíst, vymýšleli jsme, jak nastavit spravedlivě příděl jídla podle hmotnosti člověka, ale některým se to příliš nelíbilo, tak jsme z toho trochu ustoupili :D Po celý den se střídalo slunečné počasí s deštěm, které trénovalo naše rychlé nasazení i sklizení pláštěnek i nahazování batohů, a popohánělo nás v trase. Na plánované místo spaní u krásné vodní plochy Zlatá Ktiš jsme tak dorazili už asi ve tři hodiny odpoledne, ale vzhledem k deštivému počasí jsme se rozhodli jít ještě dál, abychom na kopec tyčící se nad námi nemuseli šplhat hned po probuzení. Trasu vzhůru nám ozvláštnil pohled na pasoucí se krávy v lese nebo pouštění písniček z repráku, ale stejně jsme byli rádi, když jsme stanuli na vrcholku. Čekala nás však ještě vzhledem ke členitému terénu nejtěžší část, a to najít místo na spaní. Děti zůstaly u hromady borůvek a většina vedoucích se vydala na průzkum po okolí. Ani okolní místa nebyla o moc lepší, a tak jsme s povděkem zůstali na vrcholku kopce, kde už následovala jen večerní rutina a spánek.
Od čtyř hodin ráno jen s občasnými pauzami hustě pršelo, a pro vylézání ze spacáku ještě ani v devět nebyl důvod. Kolem desáté se počasí rozjasnilo, a umožnilo nám rozdělat oheň na přípravu výborné rýžové kaše k snídani, i sbalit tarpy a připravit se na další putování. Většinu skupiny čekal pohodový den s možností delší zastávky na oběd, hraním na ukulele, i sabotéra a nakouknutí do místního kostela. Ani dobrodružství nechybělo. K rozhledně na Kraví hoře vedla cesta přes skály, a tak jsme si zažili přelézání kamenů s krosnami na zádech. Tom s Kubou měli pro dnešní den připravenou speciální trasu s několika úkoly a šiframi, které je protáhly po okolních kopcích. Tuze si to prý užili a rádi by šli s drobnými změnami něco podobného příště znovu. A o všech peripetiích na cestě vám rádi, na vyzvání, a někdy i bez něj, povypráví. Na táboření jsme našli překrásné místo na loukách nad Horní Stropnicí. Před spaním jsme si ještě povídali u ohně a na přání četli příběhy z Bible.
Ráno jsme využili krásného počasí, rozložili vlhké věci, zaházeli s frisbee, upletli copánky, a před odchodem si vylosovali papírek se jménem pro hru na celý den. Daného člověka z papírku jsme museli frází Hasta la vista zabít, čímž jsme vyfasovali další papírek s novou obětí. Nikdo jiný nás u toho nesměl přistihnout. Dnešní trasa už byla z velké části v civilizaci, začali jsme nákupem v Horní Stropnici, a pak se vydali NPP Terčino údolí k Novým Hradům. Cestou jsme si prolezli místní stará sklepení a na louce si vychutnali čerstvý chléb se šunkou a sýrem. V Nových Hradech na náměstí jsme si dali zmrzlinu a zablbli braním si navzájem čepic. Naše další kroky směřovaly k Veveřskému rybníku, u kterého jsme doufali ve vykoupání, ale jeho zelená barva nás přesvědčila, že najít rovnou místo na spaní, kterým se stala louka těsně na kraji lesa, bude lepší nápad. Přesně jsme stihli postavit společnými silami tarpy, než začaly znovu padat dešťové kapky. Nebylo jich však mnoho a rozdělávání ohně, sekání dříví i příprava jídla už jimi ovlivněna nebyla. Po večeři jsme si u ohně povídali, a bavili se hrou, kdy jsme nesměli prozradit kdo má v puse citron. Pak už jsme šli ulehnout do spacáků.
Ráno nás čekalo poslední vaření, balení krosen i úklid tábořiště. Na přání se znovu rozdaly papírky se jmény na stejnou hru jako proběhla předchozí den, a vyrazilo se na cestu. První oběti hry padly ještě než jsme vyšli z louky na cestu, ale poslední přeživší se drželi až do Prahy. S lehkými batohy se šlo rychle s občasnými zastávkami na sbírání borůvek, cesty byly hezky široké a vhodné na povídání si. Ve vesničce, odkud jsme odjížděli vlakem se došlo pro vodu, Honzík zkoušel chytat slepice a u vlaku jsme připravili chleby a dali si oběd. S jedním přestupem jsme dojeli do Prahy, kde nás na nádraží čekaly frgále na posilnění se a pak už jsme se dopravili k čekajícímu zbytku rodičů, kde jsme předali unavené a šťastné děti, sami také unavení a šťastní.
- Mína
(foto včetně videa na této adrese: https://eu.zonerama.com/JBPraha/Album/10219102)
