JESENÍKY a ŘEKA MORAVICE 2016

Kronika Puťáku 2016 – Jeseníky a řeka Moravice. „Survive or Die“

Protože se nám jako model osvědčilo putování podél toku řeky, hledali jsme usilovně místo, kam bychom se mohli vypravit dál, jak zvednout laťku a dostat se tam, kde jsme ještě nikdy nebyli. A volba padla na nádhernou slezskou krajinu podél toku řeky Moravice. V rámci přípravy byly rozděleny úkoly, hodnosti a role v rámci celé expedice – či spíše vojenské operace? – s názvem „Survive or Die“, Přežij nebo zemři. 

Dva týmy – Alfa a Delta, pod vedením zocelených a zkušených vedoucích, Honzy a Sama (oba s hodností desátníků), vyrazily na cestu dlouhou okolo 90 km, s batohy na zádech nezřídka i 15 kg těžkými, dělíc se společně o jídlo i přístřeší pod plachtou, vybaveni mapami a buzolami, GPSkami i vlastní houževnatostí a odvahou...

(Seznam dětí, případně i vedoucích s funkcemi a hodnostmi)

Den první. Pondělí 25.7.2016.

Vlakem a busem: Praha – Olomouc hl.n. – Karlova Studánka – chata Ovčárna 

Pěšky: Ovčárna – Vysoká hole – Jelení hřbet – Břidličná hora – Pecný – Ztracené kameny – Klepáčov (Rudoltice), cca 15 km.

Naši cestu jsme začali jak jinak, než na vlakovém nádraží. Už v 8.10 na nás čekal vlak Leo Express – nebývale luxusní (čehož také expedice využila), ovšem zoufale nevybavená prostorem pro objemnou bagáž mužstva. Cesta příjemně ubíhala v hovoru, hrách i koukáním z okna a brzy jsme byli v Olomouci. Úkolem na celý den bylo naučit se šifru, která byla týmu přidělena, podle klíče.

Netušili jsme, že nás po další hodinu čeká autobus, kterému bohužel scházela kapacita na cestující, a který doslova praskal ve švech. Tím si však výprava nenechala sebrat dobrou náladu. Za ten hrozivý zážitek jsme byli navíc odměněni jednak prázdným autobusem cestou nahoru k chatě Ovčárna, jednak potom nádherným odpolednem s majestátními výhledy na vrcholy Jeseníků.

To už se ale iniciativy ujali vedoucí týmů a začali udílet pokyny jednotlivým specialistům, k orientaci mezi vrcholky a v mapě bylo zapotřebí navigátorů (čehož se Dominik a Martin zhostili skvěle a se vzrůstajícím nadšením v průběhu týdne). A zatímco vyšší důstojníci pomáhali navigátorům vyznat se v mapě, zbytek týmu si musel rozdělit první várku zátěže v podobě společného jídla. Začátky se samozřejmě neobešly ani bez prvních drobných obtíží s bederními pásy nebo s botami, ale to nezabránilo expedici v postupu směrem k Rýmařovu s vrcholem Pradědu v zádech.

Čekaly nás mnohé borůvkové zastávky, osvěžení u horského pramene, dlouhý pochod mezi klečí, jedna keška pro nostalgiky a pro týmy také první krize. Na mapě, kterou navigátoři obdrželi, totiž byla značená místa, v nichž je schováno minové pole, a týmům se kvůli nastalým zmatkům do jednoho takového povedlo vejít. Ale mužstvo se velmi brzy vzchopilo, nedaleko je čekal první večerní odpočinek – na louce nad vesnicí Klepáčov, nedaleko krmelce pro zvěř.

Den druhý. Úterý 26.7.2016

Autobusem a vlakem: Klepáčov (Rudoltice) – Rýmařov – Valšov

Pěšky: Valšov – Nová Pláň – kaplička – skautský tábor – břeh s maringotkou a pramicí – Roudno – pod Velkým Roudným, cca 15 km.

Povzbuzeni ranní rozcvičkou a záviny k snídani se týmy přesunuly autobusem do Rýmařova, strategického místa, kde měly v místním Lidlu být doplněny zásoby. Časová tíseň si však vyžádala rozdělení sil, a tak zatímco část týmů společně s vedoucími vyrazila nakoupit na další dny (přičemž týmy hospodařili s vlastním rozpočtem na celý den a podmínkou bylo uvařit alespoň jedno jídlo), druhá část se na chvíli stala hrdinnými nosiči bagáže a každý se dvěma batohy spěchali napřed na Rýmařovské nádraží, abychom stihli vlak do Valšova.

Ve Valšově proběhlo druhé přerozdělení zásob nakoupených v Lidlu a týmy se po silnici vydaly k dalšímu postupnému cíli naší cesty – k hrázi vodní nádrže Slezská Harta, které jsme dosáhli ve vesnici Nová Pláň. Na cestě však zásobovači zabodovali a našli nádherné křemenáče (které jsme mohli později směnit za možnost uvařit si večeři). Koupání a oběd všem pomohly nabrat síly a mohli jsme vyrazit podél břehu nádrže, a to i s drobnou zacházkou k místní kapli.

Než jsme dosáhli večerního odpočinku pod vrchem Velký Roudný, čekal nás ještě kros přes terénní překážky a pole, následovaný druhým koupáním v příjemně teplé nádrži a večeří. Rozhodli jsme se zdolat ještě poslední úsek cesty, a stál za to – za soumraku jsme dosáhli nádherné louky nad nádrží, kde jsme pod hranicí lesa mohli rozbalit svoje plachty.

Den třetí. Středa 27.7.2016

Pěšky: Pod Velkým Roudným – skautský tábor – velká hráz – lávka u Moravice – „Mys dobré naděje“ u Kružberka, cca 13 km.

Třetí den byl zahájen rozcvičkou ve formě rozplavby v ranním světle a pak už byla celá expedice opět na nohou a s batohy na zádech. Zdolali jsme první úsek těžkým terénem nahoru i dolů, míjeli spoustu hub a nakonec i skvěle vypadající tábor vodních skautů. Asfaltová silnice, na kterou jsme se za ním napojili, nás dovedla až k umně vybudované hrázi s elektrárnou. V kratičkém úseku řeky Moravice tam, kde vytéká ze Slezské harty než se vlije do nádrže Kružberk jsme našli pěknou lávku, kde jsme se utábořili a začali připravovat oběd.

Ovšem nečekali jsme, že by Moravice jen pár set metrů od krásně teplé nádrže mohla mít pouhých snad pět stupňů, až se z ní pářilo. Z koupání po obědě toho tedy moc nebylo, a místo toho nás čekal výstup do hrozivě působícího kopce podél nádrže Kružberk, který byl naštěstí zpříjemňován všudypřítomnými malinami. Ale ve chvíli, kdy se kopec zlomil a skupina měla šanci pookřát, nás čekal už jen sestup směrem zpět dolů k nádrži. 

Před nastávajícím drobným deštíkem se nám v chráněném místě na břehu nádrže povedlo postavit naše dva přístřešky. Týmy stihly uvařit večeři včas (a nejspíše si i dobře pochutnat), koupání nás ale ve vodním zdroji nečekalo. Zbytek večera se odehrál (skoro) v poklidu a odpočinku.

Den čtvrtý. Čtvrtek 28.7.2016

Pěšky: Mys dobré naděje – hráz Kružberka č. 1 – velká hráz Kružberka s elektrárnou – vesnice Kružberk – nad Zálužným

Čtvrtek byl dnem, kdy už jsme se byli schopní všichni oklepat z každodenní obtížné nálože kilometrů se zátěží na zádech, a snad i proto nám cesta rychle ubývala pod nohama (a možná to bylo i tou rovnou asfaltovou silnicí). Zpestření nám poskytl zaminovaný most nad hrází, který jsme museli podejít po Ranní čaj a již tradiční porridge byl následován krosem mokrým podrostem směrem zpět k silnici, a k poledni jsme již mohli sedět na plachtě vedle potravin ve vesnici Kružberk.

Osvěžení v místní hospodě, rozhovor s důstojnicí v záloze Etkou Kučerovou, a nákup v potravinách, které byste ve zcela stejném stavu jistě byli našli i v roce 1950, byly tématem odpoledne, než jsme se vydali dál po asfaltové silnici směrem k Zálužnému. Měli jsme také skvělou možnost provětrat naše pláštěnky, když se po cestě spustil první (a taky poslední) déšť naší expedice.

Netrvalo ale dlouho, a opět se rozjasnilo, právě včas, abychom se u jednoho z místních – toho času opuštěných – skautských táborů podél toku Moravice mohli vykoupat (a ano, byla studená, ale nevadilo to). Čekal nás poslední výstup dne, vzhůru směrem ke kapličce 14 svatých pomocníků v nouzi, kde jsme toho dne rozbili tábor. Večer pak skupiny čekala ještě poslední výzva – projít přes zmapované minové pole – kterou oba týmy suverénně a velmi rychle zvládly, a povídání u táboráku.

Den pátý. Pátek 29.7.2016

Pěšky: nad Zálužným – Zálužné – dělená trasa podél Moravice (červená a zelená) – lávka s brodem a koupáním – Podhradí – „u Vodojemu“

Budíček se relativně protáhl, to ale nezabránilo ranní rozcvičce a tradiční snídani. Ovšem týmy čekala velká výzva – rozdělit se, a podle mapy a turistického značení ujít sami náročný úsek cesty podél Moravice. Cestou pak hledaly šifrovanou zprávu schovanou po cestě. Tu se jim u brodu, kde se cesty setkávaly, podařilo společnými silami rozluštit.

Brod skýtal mnohá překvapení, kromě koupání i drobné neshody s místními chataři, a také lovení raků, tak jako už jsme si to mohli vyzkoušet loni. Na odpolední fázi trasy si potom týmy vyměnily stranu řeky a dále samostatně postupovaly až do vesnice Podhradí a do místní restaurace, kde je čekal zasloužený odpočinek, nanuky, topinky, popovídání, a některé taky hra Bang!

Poslední fáze dne byla náročná, vyčerpání se projevovalo na celé výpravě, počasí bylo pošmourné, cesta se táhla, několikrát už to vypadalo, že najdeme vhodné místo pro rozbití tábora, ale vždycky nám to něco překazilo. Až po posledním náročném výstupu do prudkého kopce od řeky k cyklostezce se nám v záhybu cesty podařilo najít vhodné místo – rovina vedle vodojemu. Neváhali jsme, rozbili tábor (tedy přístřešky) a uvařili něco dobrého na zub. Večer pak byl ve znamení „Devadesátky“ – hry, ve které válel i Honza Uher, který toho času ležel se zvýšenou teplotou.

Den šestý. Sobota 30.7.2016

Pěšky: „u Vodojemu“ – z kopce a do kopce – Papírenský splav – brod přes Moravici – chatová osada – louka u Žimrovic, cca 8 km.

Ale nejkrizovější den výpravy nás měl teprve čekat. Ranní pochod po cyklostezce zpět směrem k červené turistické u řeky byl v jedné chvíli zastaven zvoláním: „Medik!“ Kapitán Krejčík, vrchní velitel a zdravotník  výpravy, na té cestě vytáhl snad šest či sedm klíšťat. Potom, co jsme se vypořádali s těmito černými pasažéry, čekalo nás opět koupání – klíčový to bod dne – pod místním Papírenským splavem. Skupina byla už málem na odchodu.

Odněkud se ozvalo bolestné zavolání, následované silným zvoláním „Medik!“. Tentokrát nestačily kleštičky a dezinfekce, pro Erika si nakonec musel letět vrtuník. S rozseklým kolenem (už je v pořádku!) by cestu prostě nedošel. Zbytek výpravy oklikou vyráží dále, a to až k brodu přes Moravici.

V místní chatové osadě nás nechali si uvařit večeři, a vyčerpaná skupina mohla zalehnout na louce, s teplým jídlem a puštěným rádiem. Čekal nás poslední den.

Den sedmý. Neděle 31.7.2016

Pěšky: louka u Žimrovic – „odvodní koryto“ – Žimrovice – Hradec nad Moravicí zámek – Hradec n. M. Nádraží, cca 7 km.

Vlakem: Hradec n. M. – Opava východ – Ostrava Svinov – Praha hl.n.

Budíček posledního dne byl o něco dřívější a rozcvička byla odvolána. Ovesná kaše byla dnes s čokoládou. To všechno mělo připravit skupinu na poslední těžký kros terénem, a to až k odvodnímu korytu, toho času prázdného, které nás dovedlo téměř až k Žimrovicím. Ozývaly se protesty, ale žádné nezbrzdily skupinu, zatímco se nezadržitelně blížila ke svému cíli – zámku v Hradci nad Moravicí. Tóny a zvuky z probíhajících rytířských slavností nás doprovodily až do místní hospody „U Záviše“, kde nás čekala hostina na oslavu úspěšně dokončené expedice.

Přes velké zpoždění, které měl náš vlak z Ostravy, jsme se dostali bezpečně do Prahy, zatímco Slezsko jen pár minut po našem odjezdu začala bičovat největší bouře, jakou jsme ten týden viděli. 

Tak zase příští rok!