• Transfer

Rumunsko - Apuseni 2019

Updated: Sep 1, 2019


FOTO


Sobota 20.7.


Když jsme celí nedočkaví přišli chvíli před šestou hodinou do garsonky na sborový dům, byly již celé stoly obtěžkány společným jídlem, které jsme museli vměstnat mezi neméně důležité věci, které jsme si vzali s sebou.

Po zkontrolování obsahu batohů začalo rozdělování zásob a následné vážení zavazadel. Tento rok byla hmotnost vzhledem k množství dnů, na které si bereme jídlo, rekordní. Holkám se pohybovala mezí 17 a 21 kg a klukům mezi 23 a 27 kg. Následovalo shrnutí informací ohledně „expedice“ včetně oznámení smutné skutečnosti, že Šíma je nemocný a nemůže s námi jet. Poté přišla seznamovací hra, večeře a uložení se ke spánku pod širým nebem.


Neděle 21.7.


Ve 4 hodiny ráno nás vedoucí probudili a do třičtvrtě hodiny jsme museli všechno zabalit, douklidit a vyrazit na Hlavní nádraží, odkud nám jel vlak do Budapeště. Cestou jsme dospávali zkrácenou noc a povídali si. V Budapešti na nás čekal řidič mikrobusu, který nás zavezl přes hranice do Rumunských hor, až k pěšině, kterou začalo naše putování. Jeho playlist a vtipy (občas i na náš účet) nám zpříjemňovaly nekonečné hodiny jízdy.


První kilometry, kdy jsme byli nepříliš dobře vyspalí, s mnoha kilogramy na zádech, byly pro všechny velmi náročné. Jedni milí lidé nám dovolili přespat na svém pozemku, kde jsme roztáhli nové plachty, dali si večeři a šli si lehnout. Ještě chvíli jsme si povídali, a poté usnuli.


Pondělí 22.7.


V pondělí ráno nás vzbudilo žhnoucí slunce. Vstali jsme, opláchli se studenou vodou, nasnídali a vyrazili vstříc náročnému dni. Po chvíli chůze jsme potkali malé hnědé štěně. Nejdříve jsme z něj byli nadšení, hladili jsme si ho a chovali. Ale přišel čas jít dál. Po pár metrech jsme zjistili, že nás štěně pronásleduje. Když nás ani po odnesení až za zatáčku nechtělo opustit, museli jsme mu ukázat, že dál s námi jít nemůže.


Poté nás čekalo první zdolávání výškových metrů tento den, které nebylo zdaleka poslední. Vzhledem k náročnému stoupání jsme se rozhodli doplnit většinu vody až ve výše položených pramenech. Kolem třetí hodiny jsme si dali pauzu na oběd a na odpočinek. V tom k nám přišel velký, bílý, huňatý pes, který nás však naštěstí po odchodu nedoprovázel. Po nabrání sil jsme pokračovali ve výšlapu.


Cesta ubíhala rychle. Zanedlouho nás potkala první nepříjemnost. Oba prameny, které byly po cestě na vrchol, byly vyschlé. Naštěstí bylo na vrcholu stavení, kde nám pán doplnil několik lahví vody. Rozhled z vrcholu byl neuvěřitelný. Bylo vidět téměř na všechny strany. Dali jsme si tyčinku a zahráli hru. Už nás čekalo jen sejít dolů a najít místo na spaní. Večer jsme si dali kaši s masem, zazpívali u ohně a šli spát.


Úterý 23.7.


Vstávali jsme kolem půl deváté a poté následovala běhací hra. Hledali jsme léčivé byliny, které nás mají zachránit před psím morem. Po získání bylin jsme vyrazili na cestu. Nedošli jsme moc daleko, protože nás zastavily krávy. Stály přímo u studánky, kde jsme si chtěli napustit vodu. Naštěstí se objevil bača. Vypadal sice mírně zmateně, ale ukázal nám zabetonovanou studnu, kde nám následně nabral do všech lahví čistou vodu. Přes den nám trochu sprchlo, ale to nás nezastavilo.

Zastavila nás až stezka značená žlutě. Vedla nás totiž přes kleč, kopce a neposekané louky.

Všichni už jsme byli naprosto vyčerpaní a hledání místa na spaní se zdálo nekonečné. Jako blesk z čistého nebe se objevila salaš s velmi milým bačou. Ubytoval nás v polorozpadlé boudě, která nám po vylepšení plachtami posloužila jako skvělý přístřešek. Ještě jako bonus jsme dostali dva kvádry brynzy. Brzy po uvelebení v chajdě jsme ulehli ke spánku.


Středa 24.7.


Dnešní den začal v osm hodin, kdy jsme se probudili ve staré chajdě a nasnídali jsme se ovesnou kaší s malinami. Poté jsme zabalili a vyrazili nabrat vodu k prameni. Po doplnění zásob vody mělo přijít klesání k řece. To nám ale ztížilo velké množství popadaných stromů. Museli jsme tedy vyšlápnout velmi prudký kopec, abychom zkusili jinou cestu. Ta ovšem nebyla o moc lepší. Překonali jsme asi 600 výškových metrů, které byly snad nejtěžší, co kdy Transfer zažil. Prodírali jsme se popadanými stromy, občas bylo potřeba je přelézt a občas naopak podlézt. Moc dobře se zde ukázala týmová spolupráce. Několikrát jsme i museli sundat batohy, které kluci ochotně přenášeli a podávali.


Dole u řeky konečně došlo k pořádné hygieně. K obědu byl chleba s pomazánkou a salámem. Jako sladká tečka to dovršila tortilla s burákovým máslem. Bylo na čase vyrazit dál a najít místo na spaní. Vyšlápli jsme si 300 výškových metrů, prošli kolem obrovského stáda krav a o kousek dál na louce jsme se utábořili. Večer proběhlo menší seznámení se s mapou a orientace v ní a také základy první pomoci. Jednalo se konkrétně o transport raněného, který jsme si i ve dvojicích vyzkoušeli. Prošli jsme i postupem při uštknutí hadem. Již za tmy jsme si zahráli slovní hru devadesátku a šli spát.

- Noemi


Čtvrtek 25.7.


Ráno nás Dan probudil asi v 7:30. To bylo poprvé, co nám brzké vstávání přišlo vhod, protože nepřítel už byl na blízku. Nejprve se roztřásla zem, poté jsme na horizontu uviděli tisíce bojovných krav běžících naším směrem. U tábořiště nastala panika. Když už byli útočníci u našich stanů, zdálo se vše ztraceno. Naštěstí se znenadání objevil bača a nájezdníky hrdinně odehnal.


Po ranní bitvě proti čtyřnožcům jsme se dobalili a vyrazili směr Stana de Vale, kde nás mohlo čekat občerstvení a možná i oběd. Po příchodu jsme se usadili na louku před luxusním hotelem, ve kterém jsme si mohli koupit Pepsi colu. Po asi půl hodinové přestávce zastavilo před hotelem auto s českou espézetkou. Zrovna když Honza podotkl, že by nám ten Čech mohl dát něco k jídlu, vystoupil z auta Šimon a Petr Kulma, táta Noemi a Nata. K mému úžasu sem přijeli až z Prahy a přivezli nám i jídlo.


Po radostném shledání jsme se s Mínou učili uzle. Pak jsme se rozloučili s Petrem a vyrazili na další cestu. Připojil se k nám i Šimon, ale jako nově příchozí měl lehký batoh, (amatér). Ze Stana de Vale nás čekal výšlap zpátky na hřebeny hor.

Trochu nás rozladilo nepřesné určení místa cíle. Někteří z nás posledních asi 200 metrů běželi, aby tam byli rychleji. Po utáboření se jsme se navečeřeli, zahráli na ukulele a šli spát.


- Viktor


Pátek 26.7. (svátek mají Anny)


Po včerejším večeru plného zpěvu jsme se vzbudili později. Po doplnění vody, ranní rozcvičce, sbalení si věcí a ranní hygieně jsme se v půl jedenácté vydali vstříc dnešnímu cíli. Neuběhlo ani deset minut a už jsme měli první zastávku na nejbližším vrcholku, přes který vedla naše dnešní trasa. Vyfotili jsme vrcholové foto, pokochali se výhledem do okolí a chvilku dumali nad odříznutou Rumunskou vlajkou, než jsme se znovu vydali na cestu.


Začali jsme sestupem z příkrého kopce po louce, která zanedlouho přecházela v kleč. Po asi hodině a půl jsme celí poškrábaní stanuli na vrstevnici, po které podle mapy vedla modrá turistická trasa. Krátce jsme se občerstvili a vydali se po modré, která nás po postupně se svažujícím vrcholu měla dovést až k vesničce Boga a k říčce, ve které jsme se plánovali vykoupat.


První část, náročnou na kotníky, vystřídala delší prudší část lesem náročná spíše na psychiku. Asi v polovině kopce jsme si dali oběd a pokračovali dál. Další pochod byl zpestřen zvlášť obtížným přelézáním popadaných stromů na stezce, při kterém jsme byli i dva metry nad zemí. Když nastávalo pozdní odpoledne, bylo nám jasné, že na naplánované místo spaní nedorazíme. Avšak dolů k vesničce jsme museli každopádně. Závěrečné klesání bylo velmi prudké a náročné. Usoudili jsme, že vlajku na vrcholku mohl odříznout někdo, kdo šel v opačném směru jako pomstu za trasu.


Dole na nás jako odměna za vynaložené úsilí čekalo krásné koupání v osvěžující řece.

Čistí a voňaví jsme se přebrodili na druhou stranu a vyšplhali na asfaltovou silnici, která nás dovedla do nedaleké vesničky, kde jsme doplnili vodu. Od místních lidí jsme se dozvěděli o orkánu, který se před dvěma lety zdejším krajem přehnal a poničil okolní lesy. Aspoň trochu nám to vysvětlilo úroveň turistických tras. Také jsme se dozvěděli o medvědech, které prý nedávno vypustili do volné přírody v okolí Stana de Vale. Paní, u které jsme si doplňovali vodu, nás chtěla doprovodit do kempu a cestou nám ukázala ještě jedno hezké místo na přespání, kde jsme se rozhodli zůstat. Dali jsme si pozdní večeři, zhodnotili právě uplynulý den a při záblescích ze vzdálené bouřky nám byla sdělena příjemná zpráva, že se během zítřka zkusíme dopravit do kempu blízko Ponorných hradů, kam máme naplánováno jít v neděli.


Sobota 27.7.


Probudili jsme se na krásném místě vedle říčky, kde jsme podstoupili ranní hygienu. Poté jsme se vydali pro vodu a následně vyrazili po silnici směrem zpátky k vesničce Boga. Zkusili jsme novou věc – stopování. Kolem nás projížděla auta a my, s účelem dostat se aspoň o kousek dál, jsme se rozhodli zkusit stopnout autobus, který zrovna projížděl kolem.


K překvapení nás všech autobus opravdu zastavil. Rychle jsme i s krosnami naskákali dovnitř. Zanedlouho jsme byli vysazeni na odpočívadle u frekventovanější silnice. První vybraný tým na stopování byl Dan, Emka, Mára a Anička. Po čtyřiceti minutách stopování, usmívání se a výměnách v týmu jsme konečně stopli velké auto s korbou na převážení krav, kam jsme nejdříve naložili všechny zavazadla a pak i nás. Řidič se spolujezdcem se nabídli, že nás zavezou až do táboriska v blízkosti Ponorných hradů. Jízda byla velmi rychlá a v serpentinách jsme se museli držet, protože jsme měli pocit, že můžeme snadno vypadnout.


Po tolika dnech v divočině bylo plné tábořiště nezvyk, ale po občerstvení se v místním bufetu nikoho ani nenapadlo si stěžovat. (Georgie, která nás obsluhovala, byla dcera řidiče, který nás dovezl do kempu.) Poté, co jsme se ubytovali, jsme si zahráli etapovku a navečeřeli se. Před spaním jsme si dali ještě rychlou hru devadesátku.


Neděle 28.7.


Po první příjemné noci v kempu a po vydatné snídani jsme se vydali bez krosen na dlouho očekávanou atrakci – Ponorné hrady. S ohledem na předešlé dny jsme šli po překvapivě dobré stezce až k vyhlídkovému místu, kde jsme uviděli, jak moc budeme scházet. Po první části sestupu začal být kopec ještě víc strmý a museli jsme se držet řetězů, abychom nespadli.


Z váhání kudy dovnitř nás vysvobodil milý pán, o kterém jsme se po chvilce jeho lámané angličtiny dozvěděli, že je Čech, který v této oblasti dělal průvodce. Zanedlouho už jsme se Zdeňkem v čele sestupovali do nitra ohromných jeskyní a lezli po kamenech, abychom se nenamočili od podzemní řeky, která celým komplexem protéká. Byl to velmi zajímavý a nádherný zážitek. Když jsme se dostali zase zpátky do jasného slunce, pověděl nám Zdeněk o dalších krásných místech v okolí.


Rozhodli jsme se rozdělit na dvě skupiny. První šla zpět do kempu a druhá se

Zdeňkem na delší výlet.

2. Skupina: Nejprve jsme zamířili k propasti, od které jsme pokračovali k vývěru podzemní řeky ze skály. Tam nastalo první koupání v ledové řece. Říčka nás se svými kaskádami dovedla až k vodopádu, pod kterým jsme se vykoupali podruhé. Následovaly řetězy a kovové stupy, po kterých jsme se dostali po skále dál až na nejníže položený bod naší dnešní výpravy. Po dlouhém klesání musí přijít dlouhé stoupání. V jeho první části nás velmi potěšil pramen, od kterého jsme odcházeli občerstveni. Cestou nás čekala ještě ledová jeskyně, ale po krásách, které jsme v celém Rumunsku viděli, nás nijak neuchvátila a za zvuku přicházející bouřky jsme rychle pokračovali dál. Poslední zastávkou byla vyhlídka, na které jsme však moc dlouho nepobyli a spěchali do kempu, kde jsme si dali zaslouženou večeři, chvíli poseděli u ohně a šli spát.


Pondělí 29.7.


Ráno jsme se probudili s vědomím, že jdeme vstříc novému šestikilometrovému dobrodružství. Přes noc jsme si dali dobít naši power banku k milému Rumunovi, jemuž jsme tím vybili jeho černý Mercedes. Následovalo několikanásobné roztlačování, nicméně bezúspěšné. Bez pomoci jiného auta a nabíjecích kabelů by se už nerozjel. Naši návštěvu v kempu zakončila druhá snídaně, u Georgii, v podobě plačent či krkovice s hranolky.


Vyrazilo se výjimečně po regulérní cestě lesem. Oběd byl fajn. Rozbitý chleby se sušeným masem, nakrájeným sýrem a salámem. Následovala etapová hra plná adrenalinu a napětí. Úspěšně jsme získali výtažek i další bylinu. Šlo se dobře, dokud jsme nepotkali kopec, o kterém bylo rozhodnuto, že se obejde po neznačené cestě, což vzhledem k minulým zkušenostem lze považovat za skvělý nápad. Řekněme, že ten kopec by byl oproti naší nové cestě procházkou růžovým sadem.


Sestup do Vartopu a následný nákup se také zkomplikoval. Na dveřích inzerovaného obchodu bylo důrazně napsáno, že tam obchod není, a tak Mína s Danem museli využít lokální dopravy. Nechali se domorodci převézt do vedlejší vesničky k malinkému krámku, kde, aby zážitků nebylo málo, zapomněli Tomův batoh. Navzdory ztrátě byla skupina, posilněna vidinou konzumace nově nakoupených potravin, připravena vyrazit. Rozkaz zněl: „Výstup na sjezdovku“. Nešlo to, museli jsme ji obejít. Cestou došlo k doplnění zásob vody. Poté bylo na pořadu dne hledání místa na přespání, rozložení plachet a suprová večeře. Povídání si kolem ohně a „půlnoční“ svačinka zakončila nakonec zhruba dvanácti kilometrový pochod a celkem náročný den.

- Honza


Úterý 30.7.


Ráno jsme se probudili za přítomnosti nových společníků – asi deseti koní. Jeden z nich Pétě ukradl legíny, odběhl s nimi a začal je přežvykovat. Po chvíli snažení se nám je podařilo získat zpátky. K snídani jsme ochutnali proteinový pudink, který většině chutnal víc než kaše stejné značky. Křendymu nebylo přes noc dobře, a tak jsme si před odchodem rozebrali část jeho věcí. Tím, že jsme byli nuceni kvůli místu na spaní vystoupat předchozí den víc, než bylo v plánu, tak jsme dneska téměř jenom klesali.


Po zkušenostech předchozích dnů nás překvapili dobré zpevněné cesty, po kterých vedla naše trasa. Cestou jsme v bahně objevili stopu medvíděte. Před obědem vzali kluci lahve a došli pro vodu, protože jsme si nebyli jistí, jestli dál potkáme nějaký pramen. Zbytek skupiny mezitím připravil oběd, ke kterému byl výjimečně i zdejší chleba/veka s alá nutellou.


Pár set metrů před koncem naší výpravy jsme byli napadeni nakaženými psisky a tři z nás podlehli nákaze – nemohli chodit. Do cíle jsme tedy i je i jejich batohy museli odnést. Naštěstí se nám podařilo včas získat poslední bylinu, uvařit vzácný lektvar a všechny zachránit. Místo na spaní jsme měli na krásném místě hned vedle potoka, ve kterém jsme se všichni vykoupali. Během odpoledne jsme se seznámili s místním klukem a jeho mamkou, kteří nám později donesli ještě teplé čerstvé mléko. Při vaření večeře jsme zjistili, že se zde pod názvem cous-cous ukrývá tarhoňa. Po jídle jsme shrnuli a hodnotili celý výjezd a naposledy si tu zazpívali.

- Ester


Středa 31.7.


Večer krásně svítily hvězdy a byla naprosto jasná obloha, a tak jsme se rozhodli spát pod širým nebem. Nevydrželo nám to však celou noc, protože nás v průběhu noci probudily dešťové kapky sílícího deště. Po chvilkové začínající panice jsme se zmobilizovali a v rekordním čase postavili naše přístřešky. Od brzkého budíčku nás tou dobou dělilo ještě pár dlouhých hodin spánku.


Ráno jsme vše rychle sbalili a vyrazili do nejbližší vesnice, kde už na nás čekal náš skvělý řidič. Snídani jsme si dali u nejbližšího obchodu, ve kterém jsme nakoupili i další potraviny na cestu. Po dlouhé cestě plné odpočívání a unavených snah o slovní hry či šachový turnaj jsme se v odpoledních hodinách dostali až do Budapeště. Vydali jsme se

kolem slavného parlamentu k parku, který byl „kousek“. Vzhledem k vedru, které ve

městě panovalo, byl přesun poněkud úmorný. Když jsme v parku ponořili unavené nohy do vody, s láskou jsme vzpomínali na ledové potoky a říčky hor.


Po chvilce odpočinku jsme se vypravili na nádraží. Jedna úderná jednotka dostala za úkol co nejrychleji nakoupit jídlo v Tescu a druhá mezitím vybrat občerstvení v Burger Kingu.

Vlak měl nakonec mírné zpoždění, takže jsme vše stihli s přehledem. Vzduch v kupéčkách se dal považovat za dýchatelný až asi po třech hodinách cesty, ale

všichni jsme to i díky pomoci chladného jídelního vozu zvládli. Na Hlavním nádraží,

kam jsme přijeli pozdě večer, již stáli natěšení rodiče. Po dlouhém a srdceryvném

loučení jsme se vydali plni krásných zážitků a vzpomínek do svých domovů.

Transfer

Celý náš tým tvoří dobrovolníci ze sboru Jednoty bratrské v Praze. Dlouhodobě pracujeme s dětmi ve věku základní školy. Máme zkušenosti s vedením a organizací volnočasových aktivit, letními tábory a cestovními tábory po Evropě (Francie, Španělsko). 

Více zde

 

© 2019 - 2020 by CW design. Vytvořeno pomocí Wix.com

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now