Aby se dobře vzpomínalo :
V neděli ráno jsme se všichni sešli na Hlavním nádraží. Jeli jsme asi 4 hodiny dvěma vlaky, kde někdo spal, někdo si povídal a ti nejlepší hráli Hello Kitty kvarteto. Po cestě vlakem jsme čekali na autobus v Jeseníku. Tam jsme si koupili nanuky, kafe a kluci si dali kebab (nedoporučují). Chvíli jsme jeli autobusem a potom nás Kryštof překvapil informací, že část výpravy vystupuje dřív než zbytek. Vystoupili jsme teda na dvou místech a tam nás vedoucí rozdělili do dvojic, rozdali nám mapy a řekli nám, že máme dojít na dvě označená místa a na tom druhém přespat. Zpočátku jsme z toho měli trochu smíšené pocity (někteří z toho měli i dost jasně negativní pocity), ale nakonec jsme si to všichni užili, hlavně po tom, co jsme zjistili, že spíme všichni na jednom místě a ne po dvou v lese. Všechny dvojice došly ve zdraví (i když nejmenovaná dvojice přišla skoro za tmy). Večer jsme si sdělili zážitky z cesty a potom jsme šli spinkat.
Mája
V pondělní ráno někoho probudily sluneční paprsky, někoho holky špitající si u stolku. K snídani jsme měli brusinkovou ovesnou kaši a poté jsme si sedli do kruhu a trochu si popovídali o moudrosti. Hodná paní nám dovezla vodu na doplnění, dobalili jsme si batohy a vyrazili. Cesta byla delší, ale díky hospodě s výbornými borůvkovými knedlíky a lesnímu baru jsme měli motivaci pokračovat dál. Večer jsme dorazili přes rozkvetlou louku na vysekaný plácek. Postavili jsme plachty a připravili si spaní. Poté jsme dostali zadání naší hry: byli jsme rozdělení na tři skupiny a každá vařila pro svůj tým a pro jednoho nebo dva vedoucí večeři. Museli jsme se domluvit na rozdělení surovin, kotlíků a pánviček. Večer jsme si zahráli devadesátku a poté šli spát.
Anička H.
Po velmi štípavé noci jsme se probudili do pařícího slunce, nasnídali se a vyrazili hrát hru na matematické myšlení a rychlost. Dnešní hodnota byla odvaha. Ta se tedy prokázala dost brzo - když si hned při hře Šíma zvrtnul kotník a musel s ním Dan a Martin počkat na sanitku. My ostatní jsme vyrazili dál, kde se k nám za chvíli přidal Martin. Dorazili jsme do vesnice jménem Bielice a zbavili se odpadků, což někdo velmi ocenil. Dále mělo přijít koupání, na které naštěstí opravdu došlo. Našli jsme krásné místečko u řeky, kam jsme hned skočili umýt naše voňavá těla po několika dnech chození. Za chvíli dorazil Dan z nemocnice v Jeseníku a byli jsme tedy zase celá skupina kromě Šimona pohromadě. Přišla přeháňka, a tak se rychle postavily přístřešky a vybalily se věci. No a teď bacha. Bylo by fakt dobrý říct, že už jsme se jen navečeřeli, popovídali, zahráli karty a šli příjemně umytí spát, ale to by nebyli naši vedoucí, kdyby to bylo takhle jednoduchý. Večeře sice ještě proběhla, ale pak jsme všichni zírali a nevěřili. Oznámili nám že si máme hned zabalit věci, protože vyrážíme na noční pochod od 22:00 do 2:00. Takže jsme opustili pěkné místo a vyrazili do tmy. Nakonec to bylo celkem v pohodě a už kolem jedné hodiny jsme našli místo na spaní a vytuhli.
Noemi
Ve středu jsme vstali kolem čtvrt na jedenáct vzhledem k nočnímu pochodu. Téma tohoto dne byla vytrvalost a s tím souvisel pro někoho jednoduchý, pro někoho složitý úkol. Tím bylo nést vajíčko až do obědové pauzy. Krom vajíček nás také tížil nedostatek vody. Tu jsme nakonec načepovali při obědě v chatě nějaké milé paní. Na večeři jsme si chtěli dát a i nakonec udělali palačinky, tudíž jsme celou cestu od oběda na místo spaní sbírali borůvky. Naším cílem byla Gleboka Jama, které jsme úspešně dosáhli. Po palačinkách s výbornými Kryštofovými povidly a těstovinách se sýrovou omáčkou, co skvěle ukuchtila Mína, následovala už jen klasická noční rutina na turisťáku.
Emka
Dnes jsme vstali kolem osmé ráno v sedle pod Kralickým Sněžníkem. Moc se nám z pelechů nechtělo, ale neměli jsme na výběr. U ohniště jsme se nasnídali. Kryštof nám opět připravil skvělou kávu! Poté jsme rychle umyli nádobí a sbalili tarpy, spakovali se a šli znovu k ohni, kde nám Márty prozradil hodnotu pro tento den: obětavost. Zároveň nám i představil dnešní výzvu. Tou bylo projevit obětavost člověku, jehož jsme si vylosovali u snídaně. Poté už jsme jen nahodili krosny a vyrazili. Jen po několika metrech začal prudký a nelítostný výstup na Kralický Sněžník, který je 1424 m.n.m., což je poměrně dost na to, že jsme vycházeli z 950 m.n.m.
Sam, který si ráno vylosoval Mártyho dostal nápad, že v rámci výzvy by mu mohl vzít do kopce krosnu. Po chvíli Sama vystřidal Kryštof, aby se Sam nestrhal. Tímhle kluci vnukli nápad i zbytku. Proto se na pauze Honzové, Viki a Mára hecli, že vynesou holkám krosny až k sošce slůněte, která byla o 130 metrů výš a o půl kilometru dál, než jsme se aktuálně nacházeli. Byl to boj, ale kluci to opravdu dali. To ale víte. Holky jsou emancipované a nezávislé slečny a rozhodly se, že když to dali kluci, tak ony to zvládnou také. Mája, Emka, Anička a Noemka klukům i přes jejich protesty nakonec vzaly jejich krosny a vynesly je od sochy slůněte až na samotný vrchol. Jsou to borky. Na vrcholku Sněžníku jsme si užili výhled. Oběd jsme si dali až o kus níž, když jsme slezli. Poté jsme už jen spokojeně šlapali do mírného kopečku 5 kiláku k chatě Babuši, u které jsme spali. Ale aby to nebylo jen tak, Honza si stihl zvrtnout kotník takže poslední půl kilometr musel ke kempu dokulhat.
K chatě jsme přišli kolem třetí a měli jsme tudíž hodně času. Proto se vedoucí rozhodli, že se rozřadíme do dvojic a navzájem si uděláme portréty. Jmenovitě bych vyzvedl díla Aničky Fantové a Honzy Drastila . Potom už jsme měli jenom leháro. Klukům se v průběhu času nashromáždilo až příliš testosteronu, tak si ho šli vybít na dřevorubecké soutěže. Holky mezitím uvařily večeři. Poté jsme se najedli výborných těstovin a čočky. Kolem deváté jsme měli zpětnou vazbu na dnešní výzvu a zkoumali jsme, zda lidé poznali, kdo se pro ně ten den obětoval. Zalehli jsme kolem desáte, jelikož jsme další den museli vstávat poměrně brzo.
Honza Uher
Po Danově budíčku jsme se nasnídali a vyrazili na poslední část naší cesty. Náš dnešní cíl byl nedaleký areál „Stezka v oblacích“. Byli jme nadšení, když jsme zjistili, že se vedle atrakce nachází i bobová dráha a lanovka. Napadl nás geniální plán, a to sjet dlouhou cestu dolů na bobech a batohy si nechat poslat lanovkou. O realizaci se postarali vedoucí a zanedlouho už jsme každý seděli ve vozících a za pronikavého křiku se vezli dolů. V civilizaci nás čekalo další milé překvapení v podobě krčmy, kde jsme si konečně mohli dát po dlouhé době nějaké pořádně nezdravé jídlo. Dělali tam fakt megavelký borůvkový knedlíky, který dali zabrat i Drastilovi. Bohužel naše žaludky nebyly připraveny na takový objem a utvořili jsme asi dvacetiminutovou frontu na zdejších záchodech.
Následně nás čekal přesun autobusem na místo našeho posledního spaní, do nedalekého kempu „U kapličky“. Táborisko se nacházelo u vody a toho jsme mnohokrát využili. Taky tam měli hospodu, kuchyňku a sprchy! Po odpoledním koupání jsme si dali večeři a vyrazili jsme na program posledního večera. Tyhle poslední večery vypadají vždycky podobně: Dan nám něco řekne, holky se rozbrečí a jdeme spát. Tentokrát to ale bylo jinak. Tentokrát brečeli všichni.
Vedoucí nás dovedli na louku nad kempem a usadili nás do kruhu. Dan nám přečetl jeho krásnou řeč a potom jsme si zrekapitulovali celý výlet. Všichni mluvili o tom, jak moc si výlet užili a co pro ně Transfer znamená. Pro mě je turisťák jako druhá rodina. Je to šance jednou za měsíc se sbalit, zapomenout na všechny starosti a vyrazit na dobrodružství. Všichni tam jsou skvělí lidé, kteří mě inspirují a posouvají mě v životě dál. Kdyby nebylo turisťáku, tak bych byl jen pouhá skořápka toho, kdo jsem dnes. Potom si nás vedoucí začali volat každého zvlášť. Dospěláci každému sdělili, co pro ně dotyčný znamená a všichni dostali flašku Nalgene s jejich vlastním jménem!
Následně jsme se opět posadili do kruhu a někteří už začali tušit, co se děje. Byl teplý večer 31. července, když nám Dan tam nahoře nad kempem, v té břízové mezi řekl, že je čas na novou generaci Transferu. Bylo to těžké pro všechny přítomné a následovaly slzy a objímání. Já si ale myslím, že smutek není na místě. Já jsem vděčný za to, že se něco tak dobrého jako Transfer vůbec uskutečnilo. Jsem vděčný za to, že se sešli ti správní lidé na správném místě a udělali tak můj život mnohem lepší, než jsem si kdy mohl představit. Jsem vděčný. Díky.
Váš Viktor
Další den nebyl poprvé za celý týden žádný budíček, takže jsme z vyhřátých spacáků vylezli až když nás vyhnal hlad či hluční sousedé v kempu. Za léta na turisťáku se všichni naučili ochotně ve všem pomáhat, což jsem velmi cenila po celý den při přípravě jídla. Nebylo toho celkově na práci moc – napsat každému vzkaz na nadepsaný erb, sbalit si věci, uvařit snídani, oběd, připravit sváču do vlaku a vykoupat se. Bez tak skvělých účastníků a vedoucích bych ale ani toto sama nezvládla. Ono se totiž snadno řekne napsat každému vzkaz, ale když se lidi znají tak dlouho, zažili spolu tolik věcí a mají mezi sebou tak hluboké vztahy, tak chce každý napsat ostatním ‚něco dobrého‘ a tak na první pohled snadná aktivita zabere třeba tři hodiny nebo i víc. Někteří dopisovali své vzkazy dokonce až v průběhu cesty domů.
Celý den bylo hrozné vedro, takže jsme s povděkem několikrát za dopoledne naběhli do chladivé přehrady a udělali pár temp, chvilku se spolu prali či obdivovali skály na protějším břehu, čímž jsme psaní vzkazů prokládali. Na šlapadla, na která někteří chtěli den předem jít, už se skoro ani nevzpomnělo. Jak už to tak ale bývá, nic netrvá věčně, a tak jsme se i my museli vydat na cestu zpět do Prahy. Z Hlavního nádraží, kam jsme dorazili, se nikomu příliš nechtělo. Loučení spojené s objímacím kolečkem se trochu protáhlo, ale pak už se každý vydal do svého domova. Tam u mě proběhlo ještě u vínka a dobrého jídla čtení erbu, u kterého nechyběly slzy dojetí a hřejivý pocit na srdci spojený s vděčností a láskou.
Mína
