Ve dnech 9.8. - 14.8. jsme uskutečnili putovní tábor v západních Čechách, konkrétně v povodí říčky Střely, jižně od Karlových Varů.
Osoby a obsazení:
Děti - Honza, Mára, Kiki, Domča, Erik, Sam, Martin, Ačika a Peťula
Vedoucí - Křendy, Martin, Etka, Honza
Den První, Neděle.
Trasa:
Vlak: Praha Masarykovo nádr. - Rakovník - Záhořice
Pěšky: Záhořice - Mlýnce - les nad Střelou a městem Chyše - 7,5 km
Po počátečním srazu na naší pražské základně na sborovém domě nás od deseti hodin dopoledne čekala již tradiční disciplína, a sice vybalení všech batohů a důkladné zkontrolování, zda máme všechno, co jsme měli mít a naopak, co bychom si s sebou nesli navíc. Před začátkem výpravy jsme vyřadili nejen některé kusy teplého oblečení (které doopravdy za celou dobu nebyly potřeba), ale i víka ešusů. Uvolněné místo v batohách jsme vyplnili připravenými balíčky se společným jídlem. Následovalo ještě kontrolní převážení všech batohů.
Nejlehčí batoh měla Ačika (pouhých 8 kg), nejtěžší Křendy se zhruba 27 kg.
Mohli jsme tedy vyrazit směrem na Masarykovo nádraží, odkud nás čekala asi tříhodinová cesta směrem k počátečnímu bodu našeho putování - vesnici Záhořice. Ještě před odjezdem však každé družstvo dostalo první z úkolů, za které mohli získat život do závěrečné hry: dostali seznam s deseti vlakovými stanicemi, a jejich úkolem bylo zjistit, které ze stanic jsou z Masarykova nádraží dosažitelné jedním spojem. S tím si však obě vznikající družstva hravě poradila - a život tedy získala obě. Cesta prvním vlakem - rychlíkem do Rakovníka - pak byla ve znamení hry Bang!, ovšem pronikli jsme i do tajemství slovní hry Kontakt, která se pak po celou dobu putování těšila velké oblibě.
Po výstupu z druhého vlaku v Záhořicích jsme si ještě odběhli ulovit jednu z mála keší v průběhu našeho putování. "Zelenou kouli ve výšce očí" bylo poměrně lehké najít, zvlášť, pokud jste věděli, kde hledat... Důležitým bodem na cestě bylo i doplnění vody - a to na plný stav, na místní zemědělské usedlosti Mlýnce, která se ukázala být koňskou farmou, chovající závodní koně. Mysleli jsme si, že půjdeme poměrně krátkou cestu, něco málo přes 4 kilometry. Toho večera jsme jich však ušli sedm, protože námi vytipované místo poblíž řeky bylo naprosto nepřístupné. Pokračovali jsme tedy dál, až na lesní cestu nad městem Chyše, a tábor jsme rozbili hned vedle ní. Péťa však ještě s Martinem podnikla jednu další cestu. Vzhledem k tomu, že se na cestu vydala vyzbrojena sedmdesátilitrovým batohem, bylo ještě dohodnuto, že jí přijede podpora s menším batohem...ovšem vrátila se opět (teď již s lépe padnoucím) s batohem sedmdesátilitrovým. Ani Ačika se nevyhnula komplikaci - totiž přezka jejího bederního pásu byla rozlomená, a proto jsme jí batoh pořádně utáhli a nasazovala jej vždycky zásadně "nohama napřed". Naše již mírně unavené ponožky jsme pověsili na nedaleký smrček, a zalehli jsme. V noci nás probudil nenadálý řev, pronikavý, jako kdyby něco někoho opravdu hodně bolelo - ale ukázalo se, že to jen Honza měl noční můru...
Den druhý, Pondělí.
Trasa: Chyše - Luby - Dvorce - Jablonná - Panská louka v zákrytu u Střely (celkem 9,5 km)
Po probuzení jsme začali jak jinak než rozcvičkou, krátkým během a snídaní. Už od rána se šířily zvěsti o "Blonďatém medvědovi", který se okolím v noci potloukal :) Čekaly nás makové záviny. Následoval nástup, kdy si vedoucí konečně mohli vyslechnout jména a bojové pokřiky obou soupeřících družin - Nazlobení Mexikánci v čele s Honzou a Samice 19, vedené Kryštofem. Pak už jsme rychle sbalili spacáky a karimatky a vyrazili jsme po cestě dolů, do města Chyše. Zde byla připravená další "hra o život". Tentokrát však pouze o jeden - pro rychlejší družstvo. Úkol získat několik informací na městském úřadě a v místním pivovaru však nezabral mnoho času. V Chyši jsme si také uvařili oběd (bramborovou kaši s párkem) a vypravili se do krásného zámeckého parku. Travnatá stráň doopravdy lákala k zajímavé disciplíně - válení sudů směrem dolů ze stráně s následným výběhem kopce, a to celkem dvakrát. Zahráli jsme si i na indiány. V zápalu hry dokonce vedoucí Martin vytratil mobil a musel se pro něj vracet. Nakonec už jsme jen koupili chleba a už nás čekala cesta dál.
Dominik měl jednu kompliaci, protože jeho paty byly z předchozího dne dokrvava sedřené. Rychle se ale našlo nouzové řešení, protože se Honza uvolil půjčit mu svoje sandále (které mu pak zůstaly i na zbytek putování).
Nedaleko Chyše jsme podnikli první koupání v říčce Střele, která měla na většině míst hloubku 20 cm, a byla vlastně docela teplá. Aby se chlapci osmělili, dělal nejeden z nich i kliky ve vodě (Sam dokonce i s Márou na zádech). Minuli jsme několik dalších vesnic, nejdřív po lesní cestě a potom po silnici. Na posilněnou jsme měli Corny - tyčinky s příchutí granátového jablka sice byly (jak kdosi trefně poznamenal) zbarvený dokrvava, ovšem to mezi zkušenými turisty nezpůsobilo pražádnou paniku. Na cestě poli jsme mohli vidět i nové kombajny uprostřed žní. Ten zážitek nicméně kazil všudypřítomný zvedající se prach.
Doplnění našich tenčících se zásob vody jsme se nedočkali ani v následující vesnici jménem Dvorce. Čekalo nás něco lepšího, ulovili jsme tu nejen naši druhou kešku (u kaple sv. Jana Křtitele), ale také jsme se náležitě vykoupali nad nedalekým jezem. Samozřejmostí pak byly kohoutí zápasy, a mohli jsme vidět štafetový přebor v rychlostním plavání (od jezu k vedoucímu a zpět).
Po chvíli vodního skotačení, když jsme byli vystřídáni jinou táborovou skupinou, jsme se vydali vstříc dalšímu záchytnému bodu na trase, kterým byla vesnička Jablonná. Tam nás v jednom ze stavení přijala vstřícná skupina lidí, kteří nám nejen poskytli potřebnou vodu, ale navíc si všimli i toho, že Dominik je z nás všech jediný, který nemá na nohou pohorky, ale sandále. Když vyšlo najevo, že má stržené paty, tak byl navíc několika členy té veselé společnosti (ze které se vyklubali zdravotníci) pohotově a starostlivě ošetřen a navíc si Etka mohla do lékárny výpravy připsat několik gelů pro lepší hojení ran.
Tábořiště jsme pak nalezli už jenom o kousíček dále, na místě označovaném jako Panská louka, krytém místě u řeky s tábořištěm. Čekala nás hrachová polévka k večeři a také koupelna v jedné z nedalekých tůní. Některým se do studené vody moc nechtělo, ovšem otužilí a ti, kteří by následujícího dne nemohli cítit sami sebe se zvedli a uposlechli tak legendární povel vedoucího, oděného jen v rouše Adamově (a ručníku), který zněl prostě: "Následujte mě!"
Den třetí, úterý.
Trasa: Panská louka - brod s Rybochodem - Nučická lípa - Rabštejn n. Střelou - Horův mlýn (celkem 7 km)
Ranní rozcvička proběhla toho dne (po krátkém protažení na cestě u louky) výběhem prašné stráně vedle silnice, kterou nakonec zvládli všichni, a někteří i s bravurním seskokem dolů. O to více nás potěšily rohlíky s nutelou, které jsme měli k snídani. Ještě před začátkem putování byla toho dne vyhlášena "lžičkovaná" - každý obdržel plastovou lžičku (jako jedinou zbraň k útoku i obraně) a jméno někoho z družiny. Vyhrát měl ten, kdo bude mít na konci dne největší množství skalpů.
První výzvou na cestě bylo přebrodit Střelu na druhou stranu v místě jezu a zvláštního systému "schodů", o kterém nám Etka prozradila, že to je rybochod, sloužící pstruhům k pohybu proti proudu řeky. Následovalo i první - očekávané - koupání dne a dokonce i několik disciplín v závodech rybochodem zdola nahoru. Na červené na protějším břehu poněkud zhoustly vrstevnice, a i boj o život byl toho dne spojen s řekou - úkolem obou družin bylo přebrodit Střelu na druhou stranu, změřit památnou lípu na druhé straně a přinést list z ní zpět.
Pokračovali jsme dál v náročném výstupu, až jsme dosáhli místa odpočinku - malého městečka jménem Rabštejn nad Střelou, kde jsme odpočali, poobědvali kuskus se zeleninou a slaninou a také se posilnili limonádou a výbornými borůvkovými knedlíky v místní restauraci. Byl to snad vůbec nejteplejší den celé výpravy (ale dost možná to bylo jen proto, že jsme mohli z teploměru v restauraci odečíst 37 stupňů Celsia) a vosy byly naprosto všudypřítomné - odvažuji se tvrdit, že jsme toho dne jako družina dostali více žihadel od vos než od komárů.
Sestup z městečka zpět k řece Střele už byl poměrně rychlý, měli jsme už jen jednu zastávku, nedaleko jednoho z objektů bývalého pohraničního opevnění - tzv. řopíku, který byl objektem všeobecného zájmu, hlavně kluků. Napříč přes louku a kousek do lesa po stezce už na nás čekalo naše dnešní útulné tábořiště poblíž řeky. Bylo evidentně už mnohokrát používané, protože bylo dobře připravené - umetené, s ohništěm i přístupem k vodě. Nadšení stavitelé z celé výpravy se jali zvyšovat místní hráz. Když jsme usoudili, že bychom mohli zkusit ulovit nějakou rybu k večeři (tedy alespoň ti nadšení z nás), čekalo nás místo toho překvapení - v mělkém toku řeky jsme našli a chytili dva raky.
Nakonec ještě proběhl druhý "boj o život" - obě družstva měla na čas v korytě řeky rozdělat oheň, na kterém se měl dát uvařit čaj. Triumfovaly Samice 19, a čaje jsme se nakonec také dočkali. Pokračovalo i ohrožení agresivními vosami - Dan se u přípravy večeře změnil v neohroženého lovce vos s téměř třicítkou zářezů. Vítězem v boji o skalpy lžičkami se toho dne stala Etka se čtyřmi oběťmi, těsně následovaná Peťulou (které je tímto věnováno čestné uznání za nejtěžší zabití, neboť se jí povedlo přiložit lžičku zezadu na krk vedoucího Martina. Výškový rozdíl asi metr je skutečně úctyhodný).
Večer jsme pokračovali i ve čtení knížky - tentokrát s názvem Záhada pouštního kamene.
Den čtvrtý, Středa.
Trasa: Horův mlýn - Železný hamr - Kozičkův mlýn - Černá hať - Na hatích - okolo Štichovic po červené - Na Vrchu (celkem 11 km)
I když bylo naše tábořiště hned vedle značené turistické trasy, nikdo okolo neprošel za celé odpoledne a noc až do rána. Po pravidelné (a v téhle fázi pochodu už nutné) rozcvičce nás čekala vskutku královská snídaně - "Porridge" z ovesných vloček, Salka, vody a sušeného ovoce. Někteří z nás si dokonce nabrali a tahle dobrota posloužila i jako dezert po obědě a opravdu dobrý zdroj energie. Naše cesta pokračovala hluboko zařízlým údolím podél Střely, které nás nádherně chránilo před horkem - a místy byla cesta doopravdy dobrodružná kvůli překážkám na cestě.
Poté co jsme minuli skautský tábor v Železném hamru a odpočinuli u bývalého Kozičkova mlýna nás čekalo ještě jedno koupání v brodu. Tentokrát bylo obtížnější najít tůňku, a i když jsme ji našli, podařilo se vedoucímu Honzovi dost vyděsit okolní družiníky, že je v mělkém proudu schovaná štika :) Na tomhle místě se značka odpoutala od řeky a my jsme pokračovali vstříc velkému stoupání směrem k malé osadě Černá Hať, kde jsme doplnili zásoby vody, poobědvali a taky se velmi podivovali místní rozhlehlé rezidenci (snad bývalá farma?), která byla široce oplocená a měla nejen výběh pro kozy, ale i obezděný tenisový kurt. Oč větší bylo naše překvapení, když vlastník řečené rezidence přifrčel červenou Fabií!
Po obědě byla vyhlášená další dlouhodobá hra. Etka rozdala každému po šesti sirkách a vyhlásila seznam "Sprostých slov", která byla pro účely hry zakázána. Byly jimi: Ne, Zelená, sloveso Mít, Koupání a Deset. Proč "deset"? Protože každé skutečné sprosté slovo bylo penalizováno deseti kliky - a ze slovíčka "deset" se tak (nejen) mezi vedoucími rychle stala hláška. Někteří vydrželi se svými sirkami (jednu ztráceli vždy ve prospěch toho, kdo si první všiml, že nějaké "Sprosté slovo" řekli) jen pár minut, jiným hra zůstala až do následujícího rána. Ovšem Etka, z jejíž dílny uvedená hra vzešla, zůstala nepřekonanou.
Pod Černou hatí, když jsme se opět dostali k řece, přišel čas na dnešní soutěž o život. Staly se jí tři "královské disciplíny", spočívající v přesunu obarvené vody z jednoho kotlíku na protějším břehu řeky do kotlíku vlastního týmu na straně druhé na čas, a to nejprve lžičkou, poté v hrníčku a nakonec ústy. Výkony byly místy opravdu překvapující skutečným nasazením. Na druhou stranu, nepřekvapivé bylo, že jsme se ještě vymáchali v hlubším místě nedaleko brodu a už nás čekala asi největší (a toho dne poslední) turistická výzva - dobýt opět (na druhé straně řeky) vysoký okraj hluboce zaříznutého údolí. Stateční putovníci se ale na vrchol dostali a s nebezpečně černými mraky nad hlavou obešli vesnici Štichovice. Modlili jsme se, aby té noci ještě nepršelo - a skutečně, Na Vrchu (nedaleko kraje pole, v borovém lese přímo na značené stezce) vůbec té noci nepršelo. Dva týmy si ještě toho večera mohly zahrát oblíbenou hru "Capture the Flag", spočívající (jak název napovídá) v boji o vlajku, a povečeřet zbytky chleba, který nám zbyl z Chyše.
Den pátý, Čtvrtek.
Trasa: Na vrchu (nad Štichovicemi) - Mladotice (pěšky 2,5 km); Mladotice - Plzeň - Rokycany - Mirošov (vlakem); Mirošov - Dobřív (pěšky 2 km)
Ráno už nás čekala jen cesta poměrně lehkým terénem z kopce dolů směrem k Mladotické zastávce vlaku. Tam jsme se usadili na nástupišti a měli jsme spoustu času, přičemž valná většina výpravy úspěšně zabila čas hraním hry Bang!. Na nástupišti nám navíc společnost dělala místní černá kočka. Úkolem obou družin pro dnešní den bylo zapsat si jména všech železničních stanic, kterými budeme byť jen projíždět. S čím ale vedoucí nepočítali, byl fakt, že v obou osobních vlacích, kterými jsme jeli, byly všechny stanice nahlas čteny vnitřním rozhlasem vlaku. V Plzni jsme taktak stihli přestoupit na rychlík do Rokycan, a když nás nakonec osobní vlak vysadil v Mirošově, čekal obě družiny úkol číslo dvě.
Poslední fáze putování (s možností získat život pro obě družstva) spočívala v totálním oslabení týmu hned dvojího druhu: celou závěrečnou cestu do Campusu v Dobřívě musel jeden člen týmu nést celý batoh jiného člena, navíc měl další člen týmu zavázané oči. S tímto náročným úkolem se ale obě družstva bravurně vypořádala, a tak je čekal zasloužený odpočinek na zahradě Campusu a navíc i těstoviny s omáčkou k obědu. Velikými atrakcemi na místě se stal nejen Slackline, vypůjčený jedním z našich přátel a v té době hostů v Campusu, ale také místní trampolína, na které si snad všichni zkusili skočit salto. Odpolední výprava k hamerskému rybníku a speciální sekaná od vyhlášeného dobřívského řezníka, pana Pejsara, k večeři, pak udělala pěknou tečku za celým dnem.
Ještě snad něco málo ke stavu probíhající celotáborové "hry o životy": Protože družstvo s názvem Samice 19 vedlo už vysoko, 5:2 v počtu získaných životů, byla druhému družstvu dána šance získat chybějící životy jiným způsobem - vrátit se do Mirošova a najít schovaný život, druhý byl pak také ukrytý poblíž potoka zásobícího hamerský rybník v Dobřívě.
Den šestý, Pátek.
Kapitáni obou družstev dostali již předcházejícího večera instruktáž k závěrečné fázi hry, která měla proběhnout toho rána po celém Dobřívě. Obě družstva byla vypuštěna, aby oběhla celkem pět stanovišť po celé vesnici, a na určených místech hledali šifru. Zdála se být doopravdy zapeklitou, ale po několika nápovědách a "postrčeních" tím správným směrem byla obě družstva schopna zprávu, zapsanou "Čínštinou", lehce rozšifrovat, a zřejmě na ni hned tak nezapomenou. Nazlobení Mexikánci byli nakonec s to dorovnat rozdíl v životech, které na cestě nezískali, dalšími úkoly navíc.
K obědu nám Etka uvařila skvělé bramborové knedlíky se slaninou (ze zbytku zásob) a zelím (koupeným v Dobřívě), které měly sice původně být haluškami, ale nakonec na tom vlastně moc nesešlo. Odpoledne se celá výprava opět vydala k hamerskému rybníku, kde jsme si nejen zaskákali do vody, ale i trochu zaplavali k potoku na druhé straně rybníka. Už tam začalo nebe trochu strašit, a proto jsme se vrátili do Campusu, abychom před promočením zakryli naše věci, dosud rozložené na plachtách na zahradě.
Navečer jsme se potom pustili do trochy práce - spálili jsme prořezanou jablůňku a rozhrnuli část štěrku mezi budovami (viz fotky). Opékali jsme potom na rozdělaném ohni klobásy a trochu si povídali. Napětí vrcholilo, neboť se blížila poslední a závěrečná fáze celopuťákové hry - noční bojovka.
Ta měla dvě fáze. První spočívala v úspěšném rozluštění šifry z dopolední hry a použití GPS navigace, aby se družina dostala na kraj lesa - bývalého vojenského Újezdu. Tam začínala lightsticky značená cesta směrem do lesa, na které odvážní putovníci získávali ještě druhou sadu životů. Některé byly schované na obzvlášť vypečených místech - jako například uprostřed potoka pod mostem a podobně. Na cestě také každá družina měla sbírat souřadnice, které potom posloužily ke druhé fázi hry. Na tuhle část cesty ještě vyrážel každý z táborníků sám.
Druhá fáze byla o něco složitější - ale musíme se vrátit ještě k její přípravě, protože i při ní se toho stalo dost - potom co Dan a Honza, kteří nesli poklad na místo označené souřadnicemi, se Honza měl vrátit zpátky dolů. Ale skrz členitý terén zarostlého suťového pole není radno jít dolů bez GPS...a tak byl nakonec Honza rád, že se dohoukal na Kryštofa, čekajícího na konci první části.
V druhé části tedy družstvo - s posbíranými životy a GPSkou se souřadnicemi cíle - vyrazilo směrem kamsi do lesa, tedy do strmého kopce, táhnoucího se asi dvě sta metrů nad cestou. Na určeném místě pak obě družstva - jedno po druhém - postavila symbol, a mohla se radovat z vybojovaného pokladu, z nějž každý dostal svůj díl kořisti.
Dobrodružstvím toho dne však ještě nebyl konec, neboť nás na cestě zpátky do Campusu chytla zvolna začínající, ale potom stále razantněji se projevující bouře, doprovázená pravou a nefalšovanou průtrží mračen. Po urychleném návratu jsme tedy museli zachránit zbylé věci na zahradě, a pak jsme vyčerpaní padli na své karimatky na podlahách pokojů Campusu.
Den sedmý a poslední, Sobota.
Budíček byl posledního dne nepřekvapivě poměrně pozdní, a velmi celou skupinu potěšila i druhá várka Porridge k snídani. Bylo třeba uklidit celé tábořiště po předchozí bouři, a proto jsme dopoledne natáhli šňůru na prádlo, usušili některé promočené věci, uklidili zahradu s ohništěm i vnitřek budov a dali si poslední společné jídlo - zapékanou bramborovou kaši s nakrájenými a upečenými klobásami.
A už jsme byli na cestě, nejprve autobusem z Dobříva do Rokycan, a posléze nás rychlík vezl až na pražské Smíchovské nádraží. Nutno podotknout, že byl o čtyřicet minut zpožděný, a navíc i přeplněný, ale to už většině táborníků moc nevadilo, a hlavně to bylo rychle zapomenuto, když jsme se loučili a vítali s již na nás čekajícími rodiči.
Tak zase příští rok, putovníci!
Comments